never stop running | tmr ✔

Kapitola 21. | Tady trucuju já

Ben byl pryč a já nemohla nic dělat, jenom na něj prostě zapomenout. Chtěla jsem si ho pamatovat ale už jsem se nechtěla trápit nad něčím co nemůžu změnit proto jsem se co nejmíň snažila nad ním přemýšlet.

Pracovala jsem zase v krvárně kde jsem zase vytírala krev, jako vždycky. Tady té práce není nikdy dost, protože něco jíst musíme a ta krev se sama neuklidí.

Když jsem měla hotovo rozhodla jsem se že půjdu za Albym, dlouho jsem si s ním nepovídala tak by dnešní den mohl být ideální.

Šla jsem po Place a každého čóna co jsem potkala jsem se ptala na stejnou otázku - kde je Alby. Odpověď byla u všech stejná - nevím.

Najednou jsem spatřila mého oblíbeného blonďáka který vypadal nervózně, nikdy tak vyrušeně nevypadal co se mohlo stát?

„Newte, nevíš kde je Alby?” On se na mě zadívá vážným pohledem, nadechne se a pak spustí.

„Je v Labyrintu s Minhem, šly po Benových stopách” já se na něj zamračeně podívám.

Jsem naštvaná už jen z toho důvodu že mi to neřekli, ale zároveň mám i strach o Albyho. Může se mu tam cokoliv stát, Labyrint je nebezpečný a vím to z vlastních zkušeností.

Jen zákroutím hlavou a ironicky se usměju, na nic jiného než útěk do krchálku se nezmůžu.

„Tess, počkej přece!” jeho slova naprosto ignoruju a dál běžím. Samozřejmě se musím někde schovat, u zdi mě najdou.

Vylezu na nejbližší strom který uvidím, sednu si na nejtlustší a nejpevnější větev. Opřu se o kmen stromu, mírně zakloním hlavu a nohy si přitáhnu k tělu.

Pozoruju Placery jak mě hledají po celém Placu, musím se nad tím zasmát. Jsem naštvaná na Newta , že mi to neřekl a na Albyho , že tam vůbec lezl.

Najednou ucítím jak se větev hýbe, někdo sem leze.

„Tady jsi” řekne zadýchaně Thomas, sedne si vedle mě a nepřestane se na mě dívat.

„Tady trucuju já” neotrhnu pohled od Placu, nemám v plánu se na něj koukat.

„Já jsem přišel za tebou, všichni tě hledají” já nad tím protočím očima.

„Newt mi všechno řekl” já polknu knedlík co mám v krku a upřu na něj zrak.

„Tys to věděl?” on se zadívá do Placu, vypadá zamyšleně jako by si promýšlel jestli mi to říct nebo ne.

„Jo, ráno jsem je viděl jak tam běží. Ale neměj mi to za zlý, celý den jsem tě neviděl” dá ruce do obraného gesta a já se nad tím zasměju, on taky.

Přeruší nás kapání deště, zažila jsem spoustu věcí a i ty které si nepamatuju ale nikdy ne, že by tady začalo pršet.

To nemůže být dobré znamení, nikdy tady nepršelo.

S Thomasem jsme rychle slezli dolů a běželi co nejrychleji do přístřešku za ostatními Placery.

Newt tam stál opřený o sloup se zamyšleným výrazem, hned jak si nás všiml tak k nám přispěchal jako namydlený blesk.

„Kde jsi u všech grindů byla? Všichni se můžeme zbláznit když tě tady hledáme” chytí mě Newt za ramena a zadívá se mi do očí. V jeho očích vidím obavy a čistý nefalšovaný strach.

„Chtěla jsem být chvíli sama” odbyju ho a pohled obrátím na brány které se budou za půl hodiny zavírat.

Placeři se snažili jakkoliv zabavit v přístřešku, já seděla na zemi a kreslila z hlíny - ano až tak jsem se nudila.

Thomas stál vedle Newta a neustále se ho ptal co se stane když to nezvládnou. Kdybych byla Newt tak bych poslala někam protože už by mě to lezlo na nervy.

Po chvíli přestalo pršet a všichni jsme se seběhli k branám aby jsme na ně počkali. Všichni nervózně přešlapují protože vědí že se brány za chvíli zavřou.

„Neměl by tam někdo poslat posily?” zeptá se Thomas, já se chytím za čelo.

„Je to proti pravidlům, nemůžeme riskovat že ztratíme další lidi” poví mu Gally.

Brány se začnou zavírat a všichni v sobě propukneme panice, Alby s Minhem nikde nejsou. Muselo se jim něco stát.

„Támhle jsou!” ozve se Chuck a ukáže do Labyrintu kde se opravdu vynoří Minho který na zádech nese Albyho.

Jsou moc daleko a brány se za chvíli zavřou, nemají šanci to stihnout.

„Nezvládnou to” pronese Newt vedle mě a oba se na sebe s vyděšeným výrazem podíváme.

Najednou se Thomas rozběhne mezi zdi které už jsou skoro zavřené.

„Thomasi ne!” vykřiknu a rozběhnu se abych běžela za ním, nenechám svého bratra samotného v Labyrintu.

V tu chvíli než tam vběhnu tak mě někdo zachytí za pas a jeho paže mi brání v utíkáni jelikož jsem v jeho sevření ve vzduchu.

Kopu co nejvíc kolem sebe , ale je to marné protože Thomas je už skoro na druhé straně a já už nemám sebemenší šanci.

Brány se zavřou, Minho, Alby a Thomas se ocitli na druhé straně Labyrintu.

Stisk toho co mě držel povolí a já stojím pevně na zemi, ale furt mě v pase drží. Otočím se abych viděla kdo mi v tom zabránil.

Newt. Samozřejmě kdo taky jiný.

Jeho ruce má furt položené letmo kolem mého pasu abych nikam neutekla a já jsem asi centimetr od jeho obličeje.

„Proč si mě nepustil za mým bratrem?” vyštěknu na něj naštvaně a cítím jak mě v očích pálí slzy.

„Víš co se stalo když si tam vběhla naposledy ne? Bál jsem se o tebe a podruhý už to nehodlám riskovat” v jeho očích je vidět zase strach.

„Byl moje jediná rodina chápeš to? Jediná rodina kterou na tomhle frasným místě mám a teď je pryč!” zařvu na něj a nakonec nechám slzám volný průběh.

Newt mě zatáhne do velkého objetí a nechá mě abych se mu zase na hrudi vybrečela. Hlavu si položí o tu moji a jeho ruce svírají můj pas.

Přidá se k nám i Chuck který mě obejme ze zadu a Pánvička který obejme mě i Newta. Pak se přidají i ostatní Placeři, samozřejmě oba meďoši, Zrt a Winston.

Můj bratr je pryč, Thomas je pryč. Moje jediná rodina kterou jsem tu kdy měla je pryč, samozřejmě se ještě můžou vrátit ale šance je nulová.

V hlavě mám furt tu jedinou větu která se mi tam furt dokola přehrává.

Thomas je pryč.

tramtadadá další kapitola!

tommy nám utekl do labyrintu :(