Jmenuji se Alexa (Alexandra) a je mi třináct let. Už od mala jsem milovala ta velká,krásná a inteligentní zvířata. Ano jsou to koně. Když mi bylo šest škemrala jsem o vlastního koně. Pokaždé byla stejná odpověď ,,Ne zlatíčko koně si nemůžeme dovolit". A jak čas plynul měla jsem nápad. Každý říkal, že si koně nemůžeme dovolit, ale nikdo neřekl, že na nich nemůžu jezdit. S touhle myšlenkou jsem chodila spát.
Konečně byl nový den a já se těšila, až to navrhnu mamce. Naštěstí jsem měla kamarádky, které chodily ke koním, takže mi tak trochu pomohli. Daly mi všechny potřebné informace o stáji, kde jezdily. Tak už to budu mít za sebou. Všechno jsem mamce pověděla. ,,Ne na žádný koně chodit nebudeš". To je odpověď co se mi dostala. Jenže naštěstí se nenechám hned odradit. Ale co se to stalo. Nejspíš už jsem až moc otravná, protože nakonec odpověď je ,,No tak dobře ".
Asi tak za dva dny jsem byla u koní. Za docela krátkou dobu jsem se toho hodně naučila, i když se pořád ještě učím nové věci. První na kom jsem se učila byl poník Míša. Později jsem byla na něj moc velká a tak jsem přešla k vysněné kobyle. Byla bílá a jmenovala se Karna. Milovala jsem jí. Dokonce mi vadilo, když se chtěl na ní někdo pouze podívat. Jelikož byla stará nemohlo se na ní už jezdit. Ale to mi nevadilo. Já ji považovala za svou nejlepší kamarádku. Mohla jsem jí říct všechno.
Za nějakou dobu jsem se naučila základy jízdy na koni. Je to fajn pocit. Ale jednou se stalo něco v co jsem ani nedofala. Jela jsem na Karně. Mé drahé Karničce.:-) Bohužel bylo to poprvé a naposled.
