V úterý ráno se při snídani Petr v novinách dočetl, že Igor Tesílek zvítězil v soutěži jménem Podzimní čtení v Louvru 2019 s gigantickým náskokem před ostatními účastníky této soutěže, ale moc ho to nezajímalo, a tak otočil na další stránku. Tam už byl obsah zajímavý. Stálo tam, že náš prezident zase exceloval svými výroky o Peroutkovi, ženách a becherovce, jejíž obsah alkoholu se prý – ač to prodejci drží pod pokličkou – dramaticky snížil. Petra to nepříjemně překvapilo, totiž to o té becherovce. Se zhoršenou náladou noviny zahodil, co nejdál od své osoby a pustil se do dalších, kde na něj už z hlavní strany hleděl dobře známý obličej.
Byl to jeho obtloustlý vnuk, kterého už dlouho neviděl. Alex Hopkins. Nebyl to zrovna inteligentní jedinec, ale fotogenický nebyl už vůbec. Petr se na čtení raději vyzbrojil becherovkou, kterou už si díky nově nabytým vědomostem dozajista nikdy nekoupí. Stálo tam:
Alex Hopkins se pohřešuje!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Prosíme všechny, kteří tuto osobu viděli v noci ze 3. na 4. června, potom, co opustila restauraci Chutivé čínské nudle, aby urychleně kontaktovali policii.
Petr přestal číst. Přemýšlel o tom, že už by měl vyrazit do práce. Byl šedesátiletým neangažovaným dělníkem, který nesnášel práci snad ještě víc než svou tchyni. A to už bylo co říct. Jeho tchyně byla podobně tlustá a primitivní jako její pravnuk, Petrův vnuk, kterého teď někdo bezostyšně unesl. Navíc šlo těžko nalézt otravnější stvoření. Snad jen Petrova bývalá tchyně se jí mohla vyrovnat. Ovšem ta byla mrtvá. Utopila se v dětském bazénku. A k tomu ji kvůli její podvyživenosti nemohli ani řádně pochovat, voda ji totiž odnesla odtokovým otvorem pryč.
Ale pak zničehonic, možná to bylo becherovkou, se v něm objevil pud prarodičovství. Sakra, musí tomu klukovi okamžitě pomoct! Kde ale začít hledat? Znovu nahlédl do novin. Ještě štěstí, že tam na sebe únosce nechal email, telefon i fax.
Večer Petr už sestupoval po příčlích žebříku, vstříc temnému bludišti ve stokách, tzv. kanalizaci. Nevzal si ale baterku, takže vůbec nic neviděl. Kéž by tak mohl předvídat, že tu bude taková tma. Konečně pod nohama ucítil beton.
„Jsem tady!" zvolal. Odpovědí mu však byla jen ozvěna a šumění vody. „Tak vylez!" Stále žádná odezva. Postupoval pomalu vpřed, musel si dávat pozor, aby nešlápl mimo beton a nezahučel tak do vody. Najednou ze tmy vyskočil Somálec. Alespoň mu tak ta postava připadala, kvůli jejímu pohublému vzezření. Vlastně se trochu bál, že má tu čest s kostlivcem. Při bližším pohledu ale poznal, že se jedná o bělošku. Byla to JEHO MRTVÁ TCHYNĚ!!! Zachvěl se hrůzou. Byla ještě hubenější, než když ji viděl naposledy – pokud to tedy ještě vůbec šlo – a úplně holohlavá. Měla hlavu jako vajíčko a oči jako donuty. Její rty byly popraskané a čelo svraštělé, ušiska jí zlověstně trčela do tmy.
Petr se dal na zběsilý útěk. Čekal brutálního vraha, nemilosrdného násilníka, chladného zločince, bezskrupulózního lidojeda, profesionálního vyděrače, nenávistného dealera, pedofilního duchovního s trestním záznamem; zkrátka cokoliv, cokoliv jen ne tohle, ne svojí tchyni. Na takové zlo vskutku nebyl připraven, jak po fyzické, tak po duševní stránce. Na něco takového se snad člověk ani přichystat nemůže.
Probíhal spletitými uličkami, jen tak tak vybíral zatáčky, až mu došlo, že je naprosto ztracen. Běžel ale dál, ve snaze uniknout zlovolné tchyni, když tu najednou narazil do zdi. Ocitl se ve slepé uličce, o tom nebylo pochyb. Rád by rychle vyběhl, ale už bylo pozdě. Stačilo chvilku posečkat na místě a tchyně byla u něj.
„Nějaké poslední přání?" zeptala se posměšně s ďábelským chichotem a pomalu se přibližovala. Petr couval jako o život, a věřte, že to o život bylo, ale netrvalo to dlouho a ucítil, jak mu v pohybu brání betonová zeď. Co teď, blesklo mu hlavou. Neměl s sebou vůbec nic. A nebyl tu nikdo, kdo by mu mohl pomoci. V tom se však Petr, inteligentní zhruba jen tak, jak se na dělníka sluší, mýlil. Okolo tou dobou totiž procházel zdejší údržbář Prkoš, zodpovídající za to, že smrad neprosákne ven. Jeho práce spočívala v tom, že musel čas od času zapnout větrák. To samé tedy udělal i dnes. Celou kanalizací začal proudit rozpohybovaný vzduch, který odvál extrémně tenoučkou tchyni někam pryč. Když se za ní Petr podíval, uviděl už jen jak mizí pod hladinou splaškové vody... Doufal, že ji to tentokrát odnese nadobro.
Trochu si oddychl: o jednu noční můru méně. Teď už jen stačilo najít nejčerstvější přírůstek rodiny Hopkinsových. Párkrát zavolal jeho jméno, ovšem s nulovým výsledkem. Pak ho napadlo, co dělá v kanalizaci slepá ulička. Podíval se proto pečlivěji na stěnu, do které před chvílí narazil. Našel dveře. Bylo na nich napsáno „WC". Uvědomil si, že se mu docela chce na záchod. To, řekl si, je určitě ta ranní becherovka. Nemá cenu to držet, rozvažoval. Kromě toho, takovéto nabídky se neodmítají. Jeho měchýř byl čím dál neodbytnější a tak o rozhodnutí nebylo pochyb. Vešel dovnitř.
Naskytl se mu pohled na zuboženou vychrtlou postavu, jež byla svázaná a úplně nahá. V tuto chvíli by si Petr Hopkins nejradši vypíchal obě oči, a kdyby jich měl víc, tak i ty ostatní. Byl rád, že od snídaně nejedl, takže se možnost vyvrhnutí nestrávených zbytků potravy dramaticky snížila. Nemohl uvěřit, že tohle provedla ta baba s jeho plnotučným vnoučátkem.
„Proboha živýho, Alexandře, jsi to ty?!" Postava byla samý šrám a modřina, na čele vrásky, oči jak dolíčky, v ústech roubík a měla velký nabubřelý monokl. Odpověď zněla jasně a jednoduše, ale přesto byla zdrcující: Ne.
„Koukám, že smysl pro humor ti zůstal," uchechtl se Petr Hopkins. Ale úsměv ho rychle přešel, když se mu dostalo druhé části odpovědi: „Já jsem Alexandra." V hlavě mu vytanul obraz jeho nové tchyně, která si vzala jeho tchána poté, co se jeho manželka domněle utopila. Toto stvoření se však Alexandře vůbec nepodobalo. Stejně malá pravděpodobnost byla, že je to jeho vnuk, protože ti dva si byli k nerozeznání podobní.
„To je vtip?" Petr nedokázal potlačit zlost. „To jsem se sem jako hábroval kvůli svojí tchýni!?"
„Pomoz mi, prosím..."
„Sory, ale vlastně... Vlastně bych už měl být dávno v práci, takže... Nashle!" rozloučil se Petr co možná nejrychleji, otočil se na prošoupané podrážce a namířil si to zpět domů.
