GONER | jjk x myg

7

"Musím do školy?"

Nechtělo se mu vstávat, nechtělo se mu vůbec nic. Přestože se mu nakonec v noci podařilo uklidnit, tak toho moc nenaspal. Navíc byl pátek, jednoduše by přece doma zůstat mohl.

"Ano, musíš," řekl však Yoongi. "A nezkoušej se na mě takhle dívat, máš dneska málo hodin, tak to přežiješ. A odpoledne tě zase vyzvednu."

Jungkook se tedy s nelibostí zvedl z postele a začal se připravovat do školy. S jednou berlí poskakoval po bytě jak blbeček a marně hledal učebnici matiky. Neměl vůbec žádné ponětí, kde by mohla být a akorát ho to rozčilovalo, což mu na už tak špatné náladě nijak nepřidávalo.

"Takhle nestihneš snídani," okomentoval to Yoongi. 

"Pořád lepší, než když mě seřve učitel před celou třídou, že nemám knihu."

"Tvůj problém, že máš nepořádek ve věcech."

Oprava, oni mají nepořádek úplně všude. A většina je stejně Yoongiho. Yoongiho nepořádek, ve kterém se věci Jungkooka ztrácejí. 

Nakonec tu učebnici nenašel a ani tu snídani neměl. 

Věděl, že bude mít den naprosto na nic a taky že to tak bylo. Dokonce se mu podařilo usnout na historii, čímž si vysloužil hodinu po škole, protože jejich učitelka prostě byla jedna z těch, co neakceptovala prakticky nic. Takže byl ve výsledku ještě naštvaný i Yoongi, který ho měl vyzvednout a dovézt domů a později už pak nemohl.

Jungkook si naivně myslel, že bude schopný dojít domů sám, ale ruce ho od berlí bolely až moc.

Nechápal, co se to s ním děje, ale už zase měl na krajíčku.

Nechtěl znova bulet a už vůbec ne venku na ulici.

Byl jenom jeden jediný člověk, na kterého se teď mohl spolehnout. Neměl jinou možnost a zavolal Namjoonovi. 

"Pošli mi, kde jsi."

Nečekal ani čtvrt hodiny a už seděl v Namjoonově autě. Tedy, v Seokjinově autě, které mu po něm zůstalo. 

"Co se děje? Nevypadáš zrovna nejlíp," neodpustil si Namjoon.

"Ani nevím. Měl jsem jen špatnou noc. Nedělej si starosti."

"Vážně? S Yoongim je všechno v pohodě? Promluvili jste si?"

"Jo, promluvili. Všechno je fajn."

"Z nějakého důvodu ti nevěřím, ale... samozřejmě z tebe nebudu za každou cenu tahat informace."

"Vážně se tím nijak nezatěžuj. Jednoduše jsem nemohl spát a ráno jsem nemohl najít učebnici, nestihl jsem se ani najíst a pak jsem byl po škole, protože jsem usnul na dějepise. Yoongi by mě vyzvedl, dělá to každý den, ale kvůli tomu, že jsem musel být ve škole dýl, tak nemohl. Myslel jsem, že zvládnu dojít domů sám, no pořád to s těmi berlemi úplně nedávám."

"V pořádku, já to chápu. Prostě jen nemáš svůj den. Ale kdyby se cokoli dělo, dej mi vědět, ano?"

"Jo."

Jungkook si byl jistý tím, že by s Namjoonem o Seokjinovi mluvit mohl. Možná by jej pochopil víc než Yoongi. Víc než kdokoli jiný. Mohl by se mu svěřit s tím, co ho trápí a jak to celé vidí. Jenže by to vůči němu nebylo fér. On trpěl nejvíc. To on se každý den vrací do bytu, kde už nikdo jiný není, žádný Seokjin, jen spousta věcí, co tam po sobě nechal, jako kdyby mu snad ani nikdy nepatřily. Nemohl tak Namjoona zatěžovat tím, že tomu všemu nerozumí a že má strach z toho, co bude a možná, že ho má i tak nějak ze všeho.

"Odpočiň si, jo?" říkal Namjoon, když dorazili domů. 

"To si piš, jsem zralej na postel."

"Jo, vidím to na tobě." Zasmál se. "Jinak, máte všechno?"

Jungkook přikývl.

"Dobře. Tak se měj. A ozvi se."

"Díky moc."

Jungkook zažil poměrně nepříjemné překvapení, jakmile za sebou zavřel dveře jejich bytu. 

Na kuchyňské lince viděl zcela prázdnou láhev od nějakého alkoholu, která tam ráno rozhodně nebyla, tím si byl naprosto jistý. 

Netrvalo mu příliš dlouho a dal si dvě a dvě dohromady.

Yoongi potom, co jej odvezl do školy, se musel vrátit zpátky domů. A pil. A pak? Je vůbec v práci? Jungkook měl sto chutí mu okamžitě zavolat, ale přemohl se a neudělal to. 

S rozvířenými myšlenkami se převlékl do věcí na spaní a zalezl si do postele. Věděl, že spát jen tak nebude, ale aspoň si chvilku poležet, to snad bude stačit k tomu, aby se cítil po fyzické stránce o něco lépe.

Možná, že by si s Yoongim doopravdy měli promluvit.

Ale už teď Jungkook věděl, že to rozhodně nebude jednoduché.