Vlažný od Juxian Tang

Vlažný

Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký. Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech. (Zjevení 3, 15 – 16, Ekumenický překlad, Praha 1979)

Je tak hrozný, jak Sirius vždycky říkal. Je mi z něj zle. Nechutný. Ubohý. Přivádí mě k šílenství, ruší ticho a klid mých večerů – bere mi tu trochu míru v duši, kterou mám.

K čertu s ním.

Dělá to zas. Na dno vany dopadá tvrdý proud vody – a pak tiché, tlumené ťuknutí láhve pokládané na dlaždičky – a vím, že teď to ucítím: nepatrná, téměř nezachytitelná vzdálená vůně, která ke mně putuje skrz zeď – zrovna pomeranč a skořice. Šampón? Sprchový gel?

Nejspíš je něco v nepořádku s ventilací – ale jindy by to nevadilo, protože jindy tyhle pokoje nikdo neobývá. To jen že je léto a v Bradavicích nejsou studenti – a Řád potřebuje hlavní štáb, teď když už se nedá používat číslo 12 na Grimmauldově náměstí.

A beztak – nebude to obtěžovat nikoho než mě. Moje obvyklé štěstí – mít sluch a čich tak ostré, že zachytím všechno, co se děje na druhé straně zdi.

Stojím tiše, dlaně položené na okraj umyvadla, dívám se do zrcadla na svůj bledý, unavený obličej – pramínky šedivějících hnědavých vlasů padají do očí, které nikdy neztratí svůj pronásledovaný výraz – a poslouchám, jak Snape ve své koupelně vypíná vodu.

Pár okamžiků ticha, asi jak se utírá – a pak tiché bosé kroky odcházejí pryč.

A teď, když půjdu do svého pokoje – stěna je tam dostatečně tenká – tak tenká, že když se o ni opřu a přitisknu k ní hlavu, uslyším ho znovu. Ale proč bych to dělal? Nechci s ním mít nic společného.

„Vždycky přijdeš, podíváš se a odejdeš," hudruje zrcadlo, „to by mě zajímalo, cos chtěl."

Pokrčím rameny a odejdu, nechám ho v temnotě.

Zvuky – tak slabé, že by je člověk vůbec neměl slyšet. Zapraskání postele – a potom...

Poprvé jsem to zaslechl náhodou. Bydlení vedle Snapea jsem si nevybral – a on z toho taky vůbec nebyl nadšený – ale na výběr toho moc nebylo; copak mám kde bydlet? Musel jsem vzít, co mi Albus nabídl.

Nevěděl jsem, že součástí balení bude i poslouchat Snapea.

Slyšet jak si ho honí.

Není hlasitý, v tom to není – zcela zjevně nemá tušení, že ho můžu slyšet – a ve skutečnosti ho slyšet nemusím: abych, ty zvuky neslyšel, stačí přejít ke druhé stěně. Ale vážně, nedají se pokládat za něco jiného. Tichý hladký zvuk dlaně dotýkající se těla, nepravidelné oddechování, které časem sílí, rozlámané na maličké steny rozkoše. Ten pach... poznávám ho tak dobře: nezaměnitelný pach sexu, semene a jeho těla dosahujícího vrcholu.

Nenávidím to. Je to o tolik víc, než jsem kdy o Snapeovi chtěl vědět.

Odvádí to pozornost. Mohl jsem se tady v Bradavicích cítit tak pohodlně, vítaný a doma – jediné místo, kde jsem se kdy cítil doma. Proč musím vědět o Snapeově špinavé kratochvíli – o tajemství, které mělo být skryto a nikdy odhaleno?

Totiž. Každý to dělá, čas od času – já taky. Ale zveřejnit to, nechat se zaslechnout, na tom je něco hrozně sprostého. I když za to Snape nemůže... stejně je to jeho chyba. Může už za to, že existuje, jak občas říkával James – a teď s ním docela souhlasím.