Moje malé tajemství

23. kapitola

Moc času o samotě s Adélou jsem si neužila vzhledem k tomu, že celou neděli tam s námi pořád byla její kamarádka. Ne že bych ji neměla ráda, ale trochu mě to štvalo, protože jsem si chtěla užít co nejvíce času s mojí přítelkyní. Těsně předtím než jsem jela domů, jsem se s Adélou rozloučila dlouhým polibkem, jenže to bylo všechno.

Následující týden jsem neměla ani čas nad tím přemýšlet. Musela jsem se připravovat na přijímací zkoušky, takže jsme vlastně nemohla dělat vůbec nic, jen se učit. I když už předtím jsem se tomu hodně věnovala. Když jsem šla do školy, kde se testy konaly, tak jsem se ani necítila tak nervózně. Nebylo to tak, že bych se věřila na sto procent, jenže mě něco uklidňovalo. Nějak jsem je napsala, ale necítila jsem se mými odpověďmi jistá, v hlavě jsem si říkala, že to nevadí, že mám víc pokusů.

Celou dobu jsem se snažila utěšit tím, že jsem nic neočekávala. O tři dny později jsem si ráno všimla, že už tam jsou předběžné výsledky. Z obecných studijních předpokladů ani ze základů společenský věd jsem testy neudělala, respektive jsem nedosáhla dostatečný percentil potřebný pro přijetí na školu, na kterou jsem chtěla jít. Snažila jsem se necítit zklamaně a ve škole působit v pohodě. Přežila jsem to, ani Lucka si ničeho nevšimla, upřímně jsem jí výsledky zatím ani neřekla, chtěla jsem to oznámit někomu jinému jako prvnímu.

Jakmile jsem přišla domů, tak jsem chtěla jít do pokoje a rovnou to napsat Adéle, ale máma byla doma a ještě mě stihla zastavit „Tak co testy?"

Pohlédla jsem na ni a polknula „No... nedala jsem to..." řekla jsem nervózně.

„A víš, kde jsi dělala chyby?" zeptala se mě, byla v pořádku, nenadávala. Šla jsem tedy k ní a všechno jsem ji řekla, o tom že se mi nejvíce povedla analytická část, že bych se měla zaměřit příště na verbální a hlavně, že následující testy budu dělat jen ze základů společenských věd, abych se mohla řádně připravit na ty jedny.

Konečně jsem došla do pokoje a rychle napsala Adéle „Ahoj, mohla bys dneska dát hovor? Musím ti něco říct." Vzhledem k tomu, že neodepisovala, tak jsem si dělala něco svého. Konkrétně jsem se jen dívala na videa, abych dovolila svému mozku si odpočinout a abych se mohla nějak uklidnit.

„Tak jsem slyšel výsledky..." zaslechla jsme náhle mužský hlas a rychle se otočila tím směrem. Táta vypadal naštvaně, ačkoli jsem nechápala proč. Ano, nepovedlo se mi to, ale nemohl být kvůli tomu tak rozčílený. Přišlo mi nerealistický, že zrovna on by byl „Jsi na to kašlala, že jo?"

„Nekašlala!" rychle jsem hlasitě odpověděla a stoupnula si.

„Ale jo! Vždycky, když jsem šel do tvého pokoje, tak jsi hrála hry!"

„Taky že do mého pokoje nikdy nechodíš!"

„Víš, kolik to stojí?! Příště si to zaplatíš sama!"

I když na mě něco křičel jen o penězích, tak mě to ranilo. Ten výsledek nebyl katastrofální a psala jsem to poprvé. Vcelku hlasitě jsem vydechla snažíc se ho ignorovat. Očima jsem pořád uhýbala na chat, abych mohla utéct od toho řevu. Ke konci jsem ho už ani neposlouchala a jen přikyvovala, protože nic jiného jsem říct nemohla. Konečně skončil a odešel. Dívala jsem se za ním, dveře nechal otevřené. Chvilku jsem čekala ve své židli, než jsem se rozhodla jít zavřít. Rychle jsem šla zpátky očekávajíc Adélinu odpověď, ale ta tam nebyla. Vydechla jsem „Napsala jsem ji před hodinou," pronesla jsem, ale potom ještě dodala „teprve..." Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v koukání na videa.

Dívka mi napsala až poté, co jsem se osprchovala a připravovala se ke spánku. S kartáčkem v puse jsem si všimnula upozornění na facebooku a rychle se podívala na zprávy od mé přítelkyně „Promiň, kupovala jsem dárky. Chceš si ještě zavolat?"

„Vyčistím si zuby a vrhneme se na to!" odepsala jsem ji. Dodělala jsem vesele svoji zubní hygienu a vzala do ruky mobil „Ale přes facebook, nevadí?"

„Nevadí," odepsala mi. Přikývnula jsem a lehnula jsem si do postele, kde jsem zavolala Adéle.

„Ahoj!" řekla jsem vesele hned, jak mi to vzala.

„Ahoj," zareagovala „Co jsi mi chtěla tak důležitého říct, že jsi se mnou kvůli tomu musela volat?" zeptala se a zasmála se.

Přivřela jsem oči „No... vlastně jsi byla první, komu jsem to chtěla říct, ale už mě zastihly rodiče..." zasmála jsem se „Víš, jak jsem ti říkala, že jsem dělala ty přijímačky?" polknula jsem, měla jsem pocit, že mi v krku uvíznul knedlík.

„Jo, říkala jsi mi o tom... tak co, už jsi dostala výsledky?!"

„J...jo..." vydechla jsem nervózně.

„A co?"

„Nezvládla jsem to..." vydala jsem ze sebe. Samotnou mě překvapil můj vlastní tón, zněla jsem smutně, zklamaně, možná až zničeně.

„To mě mrzí..." pronesla tiše Adéla „Promiň, měla jsem tu být pro tebe..."

„Ne! To nic není!" řekla jsem rychle a zasmála se „Hold to zkusím příště znova!"

„Ale zníš smutně..."

„Ale nejsem!" skoro jsme zařvala.

Zarazilo ji to a na chvilku jsme obě mlčely „Promiň..." přerušila ticho.

„Ne, neomlouvej se. To já jsem neměla křičet..." řekla jsem rychle a popotáhla „Omlouvám se, nevím, co to se mnou je..." dodala jsem cítíc, že mi tečou slzy po tvářích „nechápu, co to se mnou je. Proč..." kousla jsem se do rtu, už jsem nedokázala ani nic říct.

„Je to přirozený..." pronesla Adéla klidným hlasem „moc dobře vím, že ses snažila a jsem si jistá, že příště to zvládneš."

Neudržela jsem to a začala jsem vzlykat, snažila jsem se alespoň udržet svůj hlas a být potichu, ale ani to mi moc nevyšlo „Kéž bys tu byla..." vydala jsem ze sebe.

„Že jo?" lehce se zasmála „Bych tě objala a hladila bych tě po tvých krásných vlasech tak, jak to máš ráda," ta představa mě těšila a do určité míry uklidňovala „ještě bych ti dávala pusy na tvář, na čelo a možná i na rty."

„Jak možná i na rty?" zachichotala jsem se „Určitě na rty!"

„Dobře, tak určitě na rty. Ještě bych ti otřela slzy a nejspíš bys chtěla kapesník co?"

„Asi jo!" teď už jsem se vyloženě řehtala. Po chvilce jsem se trochu uklidnila a už jen pronesla „Díky... bez tebe bych ještě brečela..."

„Od tohotu jsem zlato!" řekla vesele. Pak jsme ještě hodinku spolu volaly a bavily jsmese o normálních věcech, dokonce jsme se domluvily, že o víkendu přijede ke mně.