Jeník, příběh démona ✅

41. Tichá noc a šok

Konečně nadešla ta dlouho očekávaná chvíle. Štědrý den. Pro děti je období Vánoc darem, pro rodiče utrpením. Kdokoli, kdo kdy tento svátek slavil ve společnosti malých ratolestí ví, že udržet je celou večeři u stolu je úkol hodný Herkula. To poslední, co byste si přáli je, aby ti malí mizerové vlítli do pokoje a odhalili tak děsivé vánoční tajemství: podnapilého Ježíška v županu, kterému jste už stokrát řekli, ať na sebe obleče něco pěkného, nadávajícího na vaši maminku. A něco podobného nyní zažívala Gréta se Surgatem. Naštěstí bez přítomnosti Županíška.

„Jeníku, kolikrát ti mám říkat, abys nevstával od stolu!" okřikla ho, když už se po několikáté snažil odplížit do obýváku.

„Jen jsem vám chtěl pomoci... s nádobím, stařešino."

„No jistě, nenarodila jsem se včera, drahouši. Tyhle triky mám prokouknuté."

„Žádné triky," bránil se. „Opravdu chci jen pomoci."

„A já už ti po několikáté říkám, že nemůžeš. Podle tradice může od stolu vstávat jen hospodyňka. A pokud vím, tato pozice je ještě stále zabraná mnou. Takže si nemysli, že když jsi měl jednou u pečení zástěru, můžeš mi lézt do revíru."

„A jak je tedy možné, že se zvíře může pohybovat, jak se mu zlíbí?" postěžoval si Surgat trpce.

„Pokud tím zvířetem myslíš našeho Sendviče, tak sis odpověděl sám. Na zvířátka přeci toto pravidlo neplatí."

„Pravidla, pravidla," zabrumlal si Surgat pod vousy a překřížil si ruce na prsou. „Na pravidla bych se nejraději..."

„Táák a máme hotovo!" přerušila ho Gréta v pravý čas. „Už jsem dojedla. Teď jen sklidím ze stolu a můžeme do obýváku."

Závod o dárky byl tak oficiálně zahájen. Surgat se nepřátelsky podíval na čivavu a ta mu jeho pohled bez zaváhání oplatila. Byli jako býk a matador. Souboj, kdo s koho. Oba vystartovali a zamířili směrem k obývacímu pokoji, ve kterém ještě stále panovala tma. Čerň místnosti přerušovala jen barevná světýlka zářícího stromečku, která se odrážela od povrchu hvězdy. Jako by byla v pokoji zavěšena obří disco koule. Ale ten nejhezčí pohled se naskytl Surgatovi až pod stromečkem, kde ležel snad tucet dárků. Každá krabice byla jinak velká, každá mašle jinak barevná. Ihned se vrhnul na vybalování jako malý pětiletý capart. Ani nepočkal na příchod Gréty.

„No, to je mi ale spoušť," zvolala krátce po příchodu, když viděla, jak se na podlahu pokoje pomalu snáší útržky balícího papíru jako velké sněhové vločky z rozbalovací vánice. Démon na ni však nijak nereagoval, byl příliš zaměstnán seděním pod stromečkem a hraním si s autíčkem na dálkové ovládání.

„Netušil jsem, že je lidská technologie tak daleko. Malý robot! To je náramné, stařešino! Náramné! Nevěděl jsem, že je synátor toho, ehm, nahoře, takový... jak se to říká... frajer! On je prostě frajer."

„Frajer? Kdo tě takové slovo naučil?" zasmála se Gréta a démon ihned ztichl. „Děje se něco, Jeníku?"

„Ne, o nic nejde, stařešino, jen... Já sám bych slovo frajer nikdy nepoužil. Ale tak mi říkal můj parťák. Tedy vlastně bývalý parťák... Bylo by možné, stařešino... ale ne, to je hloupost."

„Neboj se a povídej, já nekoušu," usmála se.

„Mohli bychom ho někdy v blízké době navštívit v nemocnici?"

„Ale jistě, Jeníku. Určitě ho navštívíme. Teď si ale nesmíš nechat zkazit tak krásný večer nějakou nemilou vzpomínkou. Vždyť jsi ještě pořád nerozbalil všechny své dárky."

Surgat byl nadšený. Pod vánočním stromkem nalezl krom hraček, které nikdy předtím neviděl, i užitečné věci jako nové košile, deodorant, ponožky a ručně pletený svetr od Gréty, který sice kousal, ale to už zkrátka ke všem správným svetrům od babiček patří. Být šik prostě bolí.

„Byl to krásný večer, ale teď už musíme všichni hezky do hajan," snažila se Gréta dostat Surgata i Sendviče do postelí. Jenže marně. Jako děti, pomyslela si s úsměvem, když viděla, jak se oba točí kolem autíčka na ovládání.

„Ještě jste si nerozbalila můj dárek, stařešino," prohlásil neústupně démon.

„Dárek? Pro mě?" zasmála se. „Ale to sis neměl dělat škodu, Jeníku. Já přeci nic nepotřebuji."

„Prosím, jen si to už rozbalte," vnutil jí Surgat krabici obalenou v lesklém červeném papíru a obvázanou zelenou mašlí.

Gréta si dárek s radostí převzala. Sundala mašli a začala trhat papír. Odklopila víko a najednou s výkřikem vyskočila.

„Sendviči!" zděsila se.

Byl to vskutku geniální plán, který málem Grétě způsobil infarkt. Krabici chybělo dno a psík tak do ní mohl strčit hlavu a vykouknout na ni z druhého konce.

„Jako vtípek to bylo dobré," zasmála se, ale bylo na ní vidět, jak je stále v šoku. „Ale teď už vážně jděte spát."

„Počkejte, stařešino. Můj dárek má dvě části." Surgat dal gestem Sendvičovi pokyn a ten poslušně skočil Grétě do klína a přitulil se k ní. Za jeho obojkem byl srolovaný svitek. Babička ho vzala do ruky, rozbalila ho a začala číst:

„Tímto pekelným pergamenem stvrzuji profesionální výcvik zvířete, známého též jako Sendvič, které prokázalo, že zvládne téměř vše, co průměrný člověk a možná i něco víc. Tento pes po sobě dokáže uklidit, pomoci s domácími pracemi, jakými jsou: vaření, uklízení, praní a takové to mytí. Navíc je i skvělým společníkem a svého majitele dovede neomylně a bezpečně provést domem i v té největší tmě. To je naprosto úžasné!" vzdychla obdivně. „Vážně je to všechno pravda?"

„Je," utvrdil ji Surgat, který v duchu děkoval Lucce, že za něj ten vzkaz napsala. „Největším oříškem bylo asi provádění domem ve tmě, ale Sendvič je nyní plně funkční asistenční pes," řekl a mrkl směrem k psíkovi. „A možná je i víc než to, věřte tomu, nebo ne, stařešino, má i dost slušnou slovní zásobu."

„Je naprosto úžasný, Jeníku!" Grétiny oči byly plné slz, ale tentokrát to nebylo ze smutku. Byla vážně šťastná. A Surgat si přál, aby ten moment mohl trvat věčně. Jenže v tom je právě ta krása okamžiku. Člověk se nenaděje a už je pryč.