I just love you ✓

XXII. One love is born

,,Nebojte slečno Williamsová, obvazu se za chvíli také zbavíte. Prázdniny si ještě užijete." Zavolal na mě ze dveří ještě doktor. Rozloučila jsem se s ním, a zabouchla dveře ordinace. Fuj, nesnáším pach nemocnic! Zanaříkala jsem si v duchu, a rychle se o berlích belhala pryč, jen abych ten smrad nemusela dál čichat.

,,Tak co říkal?" Zeptal se mě okamžitě James, který na mě čekal před nemocnicí. Vzal mi mou kabelku, abych se sní nemusela tahat, a oba jsme se vydali po chodníku k jeho autu. Na berle už jsem si celkem zvykla, a tak už se mi nechodilo tak těžko, jako na začátku. Vlastně mě to dokonce i trochu bavilo, houpat se dopředu, 'krok po kroku'. Bylo to mnohem zábavnější než normální chůze. I tak jsem ale byla ráda, že se jich už za pár dní zbavím.

,,Prý už si ten obvaz na noze budu moct za pár dní sundat, a můžu pomalu zase začít normálně chodit." Řekla jsem mu, a James se na mě radostně usmál. ,,Vlastně jsem prý měla obrovské štěstí. Ta motorka stihla zabrzdit, a vrazila do mě jen trochu. Štěstí, že jsem neměla nic ani opravdu zlomené."

,,To je super." Zaradoval se James. ,,Až se zbavíš těch berlí, vyrazíme s Hannou a dalšíma lidma stanovat do hor. Plánujem to už týden." Prohlásil. Vypadalo to, že se na ten výlet dost těší. A divíte se mu? Já teda ne. Proč se asi na ten výlet tolik těší?
Ano, uhádli jste. Ještě pořád je zamilovaný do Hanny. A jelikož je takový srab, že se jí zatím neodvážil dát nic najevo, tak se teď těší, že s ní může strávit několik dní na horách, a někam se pohnout.

Ale zpět k tomu důležitému. Darion naštěstí nešel do vězení, nebo nic takového, protože ta srážka byla jednoznačně moje chyba, a vlítla jsem mu před kola na poslední chvíli, takže rozhodně neměl dost času zareagovat. I tak ale stihl zabrzdit, a mírně do mě vrazil spíš bokem mototky, když se ji snažil stočit na bok. Až na to, že jsem na sobě měla hromady hnusných škrábanců, odřenin a modřin jsem z toho vyvázla téměř bez zranění.

Jen jsem Dariona už několik dní neviděla. Mučí mě to. Myslím, že se mi teď vyhíbá. A ne jen proto, že ho brácha donutil. Myslím, že teď už to dělá schválně. Nejspíš jsem něco dost zkazila.
,,I kdyby tě srazil kdokoli jiný, bylo by to stejné. Já bych se choval sejně. Ty si asi myslíš, že mi na nikom nazáleží, co?" Neustále jsem si v hlavě přehrávala jeho slova. Slova, která mi řekl ten den v nemocnici. A to byl taky poslední den, kdy jsem ho viděla. Od té doby jsme se vůbec nepotkali.
Tehdy jsem mu nedokázala odpovědět. Byla jsem nejistá. Ale čím déle je to od té doby, tím víc jsem si jistá byla. Tím více jsem přestávala pochybovat o tom, jaký je.
Teď už jsem věděla, že mu na mě záleželo. Záleželo mu na mě, a já ho zranila. Proto mě teď možná nechce vidět. Záleží mu na mně. A mě záleží na něm.

James mě odvezl domů. Popřál mi hodně štěstí, a nechal mě tam samotnou, jelikož spěchal zpátky do práce.

❁ ❁ ❁

Celý zbytek dne jsem se tak nějak poflakovala. Většinu dne jsem strávila na pláži. Četla jsem si různé časopisy, a pozorovala ostatní lidi, co se vesele baví ve vodě.
Za pár dní už budu moct být mezi nimi. To byla věta, kterou jsem si neustále opakovala, abych se uklidnila. Nebavilo mě to. Nudila jsem se, a odpočítávala vteřiny, kdy už budu moct konečně zahodit berle.
Nejvíc mě na tom asi štvalo, že ostatní lidé žili klidně své životy dál beze mě. Že se beze mě svět dokáže bavit, a nepotřebuje mě. Prostě jsem si připadala k ničemu.

Nakonec jsem se rozhodla, že půjdu spát trochu dřív. Chtěla jsem se pro jednou pořádně vyspat.
Zalezla jsem do měkoučké postele, a užívala si vůni léta, která poletovala ve vzduchu. Byla tu všude. V tomhle městě, v této ulici, v tomto domě, a dokonce i v tomhle pokoji. Ať jste dělali cokoli, léto tu bylo všude s vámi. Ať už jste chtěli, nebo ne, ten pocit vám tu byl stále na blízku. A mě stačilo jen ležet, a vnímat tu ten zázrak, který mě postupně ukolébával ke spánku.

***
Probudila jsem se uprostřed noci. Z ničeho nic. Bylo to, jako by mě něco vzbudilo. Ale to něco nebylo hmotné. Byl to jen pocit, který k vám vesmír pošle na znamení, že se něco děje. Něco důležitého, kvůli čemu musíte ihned na nohy.

Vyskočila jsem z postele, a běžela do temné chdby. Něco mě táhlo ven.
Rozrazila jsem dveře, a vyběhla na potemělou ulici, kterou ozařovalo pár pouličních lamp podél silnice.

Byla jsem bosá, ale to mě nezastavilo. V tu chvíli to pro mě nebylo vůbec důležité.
Běžela jsem uprostřed silnice. Přímo za nosem. Nevěděla jsem, co přesně je cílem mé cesty, ale bylo mi jasné, že to něco je pro mě neskutečně důležité.

Najednou jsem daleko před sebou spatřila vysokou postavu. Okamžitě jsem ji poznala. Ihned, jak jsem spatřila, jeho nádherné zelené oči svítící ve tmě jako drahokamy, ještě jsem přidala. Musela jsem za ním. A všechno ostatní mi bylo jedno.

Běžela jsem. Už jsem se ho skoro dotýkala. Už jsem byla u něj. Ale najednou se ke mně Darion otočil zády. Z ničeho nic.

Najednou jsem se začala zase vzdalovat. Zkoušela jsem přidat, běžela jsem, jako o život, jen, abych mohla být s ním.
Ale čím rychleji jsem běžela, tím rychleji jsem se vzdalovala. Vzdalovala jsem se čím dál rychleji, až jsem se najednou ocitla zpět v posteli.

A tehdy jsem se vzbudila doopravdy.

unaveně jsem si protřela oči. Byla jsem tak ráda, že se mi to jen zdálo. Ten sen mě celkem vyděsil.

Lehla jsem si zpátky do postele, a pokoušela se usnout. Opravdu jsem chtěla usnout. Jenže ten sen mě tak vyděsil, že jsem byla dokonale vzhůru. Vypadalo to, že moje tělo se na spánek zrovna nechystá.

zkoušela jsem to ještě nějakou chvíli, než jsem to definitivně vzdala. Sedla jsem si na posteli, a opírajíc se o chladivou zeď jsem se pokusila urovnat si myšlenky.

Vím, proč se mi ten sen dál. Teda asi.

Dřív jsem si tím nebyla moc jistá, ale tenhle sen mé pochybnosti zcela vyvrátil.
Nechtěla jsem si to připustit, ale je třeba podívat se pravdě do očí.
Je možné někoho milovat, a zároveň nenávidět? Je možné... že jsem se zamilovala do Dariona?
Do kluka, ke kterému jsem nikdy dřív necítila nic jiného, než jen nenávist a vztek?
Jenže to vypadá, že jemu na mě přece taky záleží. Přece tenkrát v nemocnici.
Jenže možná mu na mně záleží, ale určitě mě nemiluje. Jak by mohl? A ani po tom, co se stalo tehdy v noci u něj doma, jak se mi Darion otevřel. Choval se, jako by byl konečně jednou sám sebou, bez své železné masky. Ale ani tehdy se ke mně nechoval, jako bych pro něj znamenala cokoli víc. Teda aspoň myslím.

Nejhorší ale teď je, že nevím co dál. Co mám teď dělat?
Nemůžu dělat vůbec nic. Jen sedět, a doufat, že ten pocit zmizí. Že si to jen namlouvám. Že to, co přichází z hlubiny mé duše. Ten hřejivý pocit, který se mísil s prázdnotou. Jakoby se kousek mého srdce odlomil, a zmizel do toho jeho.
Pro něj to nebylo nic. Jemu nic nechybělo, protože kdyby ano, poznala bych to. Ta prázdnota by zmizela, protože díru v mém srdci by naoplátku zaplnil kus toho jeho.

Takhle jsem ten pocit vnímala. Když to takhle popisuju, přijde mi to ale moc... velké. Takhle obrovské city k němu přece nechovám. To by nebylo možné.
Vlastně si nejspíš tohle všechno jen namlouvám. Tyhle pocity. Jsem prostě unavená. Ano. Nic k němu ve skutečnosti necítím. To by nebylo možné.

Tedy doufám.