Temnota

*pro dvojnásobný zážitek doporučuji pustit ke čtení přiloženou hudbu*

***

Nocí kráčel osamělý poutník. Bezejmenný cizinec cestující v otrhaném plášti, který mu poskytoval pramalou ochranu před chladným nočním vzduchem. Štiplavý a neúprosný mráz mu tančil na kůži, pálil, ale neznámý se cítil povznesen nad toto nepohodlí.  Klobouk, co nosil, měl tak širokou krempu, že nikdo nemohl zahlédnout, co se skrývá pod ní. Nikdo neznal jeho tvář, barvu jeho očí, tvar jeho rtů. Kráčel světem bez pravidel jako nestranný účastník, jako pozorovatel schraňující zprávy pro svého pána, jako tichý hlídač pozemských hříchů.

Pozastavme se nad tímto cizincem. Staňme se krkavcem, který se probudil v koruně holého stromu, jehož větve připomínají zlověstné pařáty trčící do výšky. Poutník stojí pod tímto stromem a tiše sleduje světlo v dálce. Zdrojem záře je osamocená hospoda, která by za jiných nocí zela prázdnotou. Světlo by v ní nezářilo, ale dnes je výjimečná noc. Poutník stojí. Pohled upírá vpřed, plášť za ním vlaje a jeho hůl, co svírá v pravé dlani, se nepohne ani o píď. Vítr se zvedá, nabírá na síle. Jemný prach a štěrk s listím se valí po cestě pryč. Zlé to znamení, když se poutník zastaví. A když se poutník pohne, udělá první krok k osamocené budově, udělá druhý, míří jasně, nespěchá, vítr ustane. Již brzy stojí poblíž skleněné tabule a nahlíží dovnitř. Hlubokýma očima sleduje projevy lidské radosti. Krkavec otevře zobák, z jeho útrob vychází kletba, která je tak ohyzdná a drsná, že jí nelze rozumět. Z toho zvuku běhá mráz po zádech. Opeřenec vzlétne a nakonec se posadí na poutníkově holi. Ten mlčí, skoro se nehýbe, pozoruje. Zlý osud byl přichystán pro tohle místo a nic to už nezmění. 

***

Kapela hrála, lidé zpívali, jídla bylo dost a víno teklo proudem. Neobvyklá sešlost se tady konala. Nikdo netušil, proč se stará hospoda otřásá pod nohama tanečníků, ani kde vzal starý hospodský tolik jídla nebo peněz pro hudebníky. Venku vanul mrazivý vítr, suché větve škrábaly o okenní tabule, ale uvnitř té chalupy se zastavil čas. Plné stoly, židle, lavice. Ženy, muži, děti, starci i stařeny. Slavnost to byla opravdu výtečná a žádnému oku neunikla krasavice sedící u stolu v rohu. Kráska to byla opravdu veliká. Dívka s dlouhými vlasy barvy podzimního kaštanu s očima, kterými zamotala hlavu nejednomu mládenci k němuž vzhlédla. A co bylo ještě cennější než její krása? Přívětivé srdce. Usmívala se na své rodiče a trpělivě, poslušně s rovnými zády vyčkávala. Občas vykročila k tanci a pak se vrátila na místo. Již po několikáté tento večer. Nikoho neodmítla. Možná ani proto nebylo zvláštní, když ji vyzval k tanci mladý muž v pěkném obleku. Tančila jeden tanec, tančila druhý... o hezkém mládenci s ladnými pohyby začaly kolovat zvěsti celou místností. Nikdo neznal jeho jméno, nikdo nepoznával jeho tvář, a přesto byl tak povědomý. Dívka byla okouzlena. Zval ji, lákal ji, odmítala. Šeptal jí do ucha něžná slova, jeho stisk byl pevný a neústupný. Chvíli před úderem půlnoci se vykradli společně pryč do chladné a temné noci.

Vítr foukal dívčině vlasy do obličeje a její sněhobílé šaty rozevlál kolem dokola. Pohrával si s nimi jako s pouhým pápěřím. Dívka nechtěla jít dál a její kroky už nebyly tak lehké jako předtím. Byla jí zima, měla strach ale ten mládenec? On nikoliv. Obalil ji do svého náručí, táhl ji za ruku v mileneckém sevření. Dostali se na kraj lesa, kde mlha a krkavčí ryk dívčinu vyděsil natolik, až ucukla a vysmekla se z cizincova držení. Svou ruku si tiskla k hrudi k splašenému srdci bijícímu jako kostelní zvon.

„Nechci jít dál, vraťme se!" pravila s hlasem přiškrceným obavami. 

Silné mužské paže se k ní natáhly. Ve tmě se zaleskl úsměv a ten hlas, ten sametový hlas... dívka by jej mohla poslouchat hodiny a pořád by ji lákal, utěšoval, nabádal k odvaze. Ale strach ji sžíral útroby. Znala ten les, znala ty temné zvěsti, které se kolem tohoto místa nesly a předávaly z matky na dceru, z otce na syna. Nevěřila jim, ale obavy neodcházely. Jako malá holčička slýchala strašné věci. O oběšencích, kteří své smyčky navazovali na tyto stromy, o matkách, které zde ztratily své děti o mužích, kteří tam vešli a vrátili se jako zlomené loutky. 

„Pojď už jen kousek. Nepůjdeme daleko. Jen tak daleko, aby mi tě nikdo nevzal."

Láskyplná slova mládenec říkal. Možná byl poblázněný chtíčem. Kráska se nechala oklamat. Ruku svou položila do chladného sevření a překročila hranici. Šla dál, běžela. Větve jí potrhaly šaty, ošlehaly kotníky a bledé tváře. Vítr rozcuchal dlouhé kaštanové kadeře a ona stále běžela. Následovala svého milého, který se smál a smál čím dál více, jak se nořili do temnoty lesa. Smála se s ním, ani nevěděla proč. Nedbala na vnitřní hlas, nevnímala okolí, hnala se dál jako divoká bílá laň. Mládenec se otáčel. Bílé zuby se zaleskly v úsměvu a jeho oči, ach ty oči. Ztmavly, pohltila je čerň. Okolím se nesl divný skřek. Stíny ožívaly, ale už bylo příliš pozdě na útěk. Dívku polil strach, ale už bylo pozdě. Cizí ruka jí nepustila, z uhlazených nehtů se staly ostré drápy, pokožka ztmavla, obličej i tělo se měnilo do ohavné kreatury. Bylo příliš pozdě. Rychlý pohyb a dívka ucítila držení kolem svého pasu, ostré drápy, jako dýky zabořené uvnitř v jejím mase ji zvedly vzhůru. Necítila zemi pod nohama, ale jen svíravou bolest. Vzduch jí unikl z plic, nevydala ani hlásku, jak nemohla dýchat natož mluvit. Tohle nebyl mládenec, ba ani milenec. Z důlků očí zbyly prázdné prohlubně posazené do protáhlé lebky potažené jen nicotnou vrstvou kůže a čelistí plnou drobných čepelí. Kreatura otevřela tlamu a z hladového hrdla vyšel skřípavý zvuk připomínající slova.

„Čistá bílá laň," řeklo a smrtící drápy se zaryly ještě o něco hlouběji. Rudá krev stékala po bledých stehnech na bahnitou zem, vsakovala se do látky. "Krásná bílá laň," slyšela jakoby z dálky a pak ucítila horký dech na svém uchu, "mrtvá bílá laň. Má trofej!" Prohlásila kreatura vítězně s nevyvratitelným nárokem.

Šustot peří se vznesl k noční obloze, vichr doprovázel děsivou hru. Dívka držena v pase jako loutka byla vyzvednuta ještě výš ve spárech děsu, ve spárech temnoty a pod nimi... nic, prázdno. Propast se tam rozkládala. Stvůra na výběžku, ona ve vzduchu, polomrtvá, protože smrt na ni nemohla dosáhnout. Dívala se do očí nejhorší noční můry. Slzy kanuly po bledých tvářích a padaly do nekonečna. Ona byla tou laní. Laň zkrvavená v šatech nevinnosti. Ochabla v ohyzdných spárech, smířená se svým osudem. Uvítala temnotu, která smrt pokaždé předcházela. 

***

On to viděl, viděl všechno. Tajemné oči odhalily temnotu skrytou za uhlazeností a krásou. Poutník zaznamenal každou maličkost do své paměti. Sledoval krásku podlehnout, odejít od rodiny. Tam za tou okenní tabulí se v jeden okamžik střetly nelidské, prázdné oči vsazené do nadpozemské tváře. Jen na okamžik se odvrátily od kořisti směrem k poutníkovi. Hrozily mu. Poutník pochopil. Přikývl skoro nepatrně nadpřirozené bestii nosící lidskou kůži a následoval příběh dál. Les se před ním rozestupoval, jeho přítomnost děsila i tohle místo. Pokračoval. Slyšel dívčin smích i smích podbarvený hrůzným plánem. Byl to on... postava zahalená v plášti a klobouku, která stanula na druhé straně propasti. Propasti tak hluboké, zahalené mlhou, strmé, že nebylo možné dohlédnout na dno, kde se ukrývala jen smrt a zapomnění. Noc prořízl zvuk křiku a o nedlouho později stanula temnota na skalním výstupku s kořistí v náruči. Hadrová panenka, jejíž údy visely bezvládně podél těla. Vlasy povlávaly ve větru. Oči pozorovatele a lovce se střetly podruhé. Nastala chvíle, kdy se hranice mezi dvěma světy otevřela. Temnota vyhrála svou kořist, svou trofej. S vítězným zavytím byla dívka vhozena do vzduchu, její tělo se obrátilo a pak následoval jen křik. Křik tak děsivý, až se z toho člověku zastavila krev v žilách. Výkřik nevyspělé ženy se nesl daleko, předaleko až k uším společnosti v hostinci. Nikdo moc dobře neví, co se odehrálo pak. Křik ustal, dívka zmizela v mlze. Temnota ukončila svůj lov pro tento den a  vytratila se do lesa, ale přijde další a poutník, ten cizinec?

Půjde dál, kamkoliv, kam jej nohy ponesou, ale jednou se sem vrátí a až ta doba nastane, uslyší děsivý příběh o dívce s kaštanovými vlasy a bledou pletí, která zemřela se svým milencem hroznou smrtí, a proto její křik a pláč přebývá v ozvěně místního lesa. Varuje zbloudilé duše, aby se nikdy nedaly okouzlit temnotou. Tak jako to udělala ona. 

Je dost možné, že někdo z vás již tento příběh četl. Jen maličko jsem jej upravila a dala mu novou fasádu, jelikož mám tuhle povídku opravdu ráda a chtěla jsem ji mít takto odděleně, jelikož byla předtím zařazena ve sbírce.