never stop running | tmr ✔

Kapitola 30. | Vzpomínky

„Tess zlato" ozve se Newt v bílé chodbě.

„Newt? Co tu sakra děláš?" zeptám se zděšeně a ihned ho obejmu.

„Musel jsem tě vidět před tím než... " odmlčí si „Mě pošlou do Labyrintu".

„Co?" do očí se mi nahrnou slzy, věděla jsem že ho tam pošlou ale nedovedla jsem to dopustit.

„Víš že mě tam někdy musí poslat" zastrčí mi pramen neposedných vlasů za ucho.

„Ale proč tak brzo" vydechnu a ucítím jak mi steče po tváři slza.

„Neboj se o mě já to zvládnu a když mi vymažou paměť tak si pamatuj jednu věc a ta se nezmění nikdy, miluju tě Tess" políbí mě.

„Já tebe taky Newte" opřeme si o sebe čela.

„Em lidi" ozve se za námi hlas, ihned se oba otočíme.

„Sonyo, Thomasi!" hned se za nimi vydám.

„Vy dva si pokoj prostě nedáte" zakroutí nad námi pobaveně hlavu Thomas.

„Hm a co ty a Teresa hm?" šťouchnu do něj loktem a radši nic neříká.

„A co ty Sonyo, ty a Aris?" zasměju se a ona zčervená.

„Cože? Aris!?" vyjekne na ní Newt.

„Už to tak bude bráško" zasměje se.

****

Sedím u obrazovka a pozoruju Newta jak se pohybuje po Place, za mnou se ocitne Teresa.

„To ho budeš sledovat i ve sprše?" zasměje se.

„Možná" zasměju se s ní.

****

Vidím jak Newt běží do Labyrintu, vyleze na jednu ze zdí a následně z ní skočí.

Já zařvu na celou laboratoř a spadnu na kolena, do očí se mi okamžitě nacpou hořké slzy.

„Co se stalo?" dojde ke mě Teresa a obejme mě.

„N-newt o-on skočil ze zdi" ona pochopí a začne mě co nejvíc utěšovat.

****
„Takhle už to dál nejde, nechci vidět jak moji kamarádi umírají" řeknu když se dívám na obrazovku kde se nachází Plac uprostřed Labyrintu.

„Nedá se nic dělat" řekne bílovláska vedle ní.

Já se nanovo rozvzlykám a přemýšlím co bych tak mohla dělat abych svým kamarádům pomohla.

„Chci tam za nimi" řeknu a všichni v místní včetně mého bratra a kamarádky Teresy na mě upřou zrak.

„Ne to ne" řekne Teresa a Thomas navzájem.

„Takhle to nefunguje, měla bys být poslána do druhého Labyrintu k děvčatům a navíc-" bělovláska to nestihne doříct protože jí přeruším.

„Chci tam za nimi! Jsou to moji kamarádi!" vyjeknu.

„Fajn ale půjde ti o život stejně jako jim seš si tím jistá?" zeptá se mě bělovláska.

„Naprosto, chci tam být s nimi i když si mě nepamatují ani já je" řeknu naprosto rozmyšleně.

****

„Erupce se šíří to je jasné" pronese bělovláska.

„Musíme najít lék a zachránit lidstvo" pronesu se zrakem mířeným do země.

„Ano to musíme, ale ještě nemáme správný způsob jak" usměje se na mě.

tramtadadá další kapitola, ohledně vzpomínek

dneska vyjde ještě jedna kratší kapitola aby to bylo vyrovnaný ✌🏻

nevím co jiného sem napsat teď mám chemii a mele mi tady nějaký kraviny o ičtý a ičitý nebo tak xd

mějte krásný den 🤍