Cejch na celý život

Francie ti nestačí ?!

Charlotte

Dny v nemocnici neutíkaly. Minuty mi přišly jako smyčka, která se přehrává pořád dokola,  ta samá minuta, ta samá vteřina, ale přesto čas utíká. Dnes by mě ale měli pustit, prý se léčím ale já nevím... Vlastně fyzicky možná ano, ale špína minulosti nejde smít... Všechno mě to stále hrozně moc mrzí.
„Dcerko, jsme tady" zavolal na mě táta ze dveří. Divný, chodí jako duch. Občas mě tím upřímně děsí.
„Ahoj, tati" pozdravila jsem, viděla jsem ho ráda.
Táta se poslední dobou měnil. Ale nebyla to sláva. Měl radost z války, z vítězství. Jasně...  Německo je díky němu silnější, ale za jakou cenu? Za cenu statisíců lidí na obou stranác.
Ale zároveň v něm vidím tátu  který jen chce to nejlepší pro svou dceru.
„Doktoři už ti zabalili a vojáci odnesli kufr do auta, převlíkni se a vyrazíme" řekl otec vesele.
„Víš,  tati já jen že, proč mě někdy nevezmeš mezi lidi?" zeptala jsem se, protože to mě trápilo.
„Víš dcerko" řekl a sedl si ke mě. ,,Víme jak to dopadlo posledně, když o tobě zjistil i voják SS ikdyž zrádce. Kdyby to věděli všichni mohlo to dopadnout hůř, ale po válce oznámíme říši, že mám dceru, dej tomu čas" ukončil svůj projev.

*Doma*

„Evo, jsme doma" zakřičel přes celou rezidenci Berghof. Vlastně mi to hrozně chybělo, ten výhled na hory.
„Zlatíčko, ty už jsi tady" zapištěla a běžela mě obejmout. Je pro mě jako máma, víc než ta moje pravá.
„Jdu si vybalit a pak se půjdeme projít kolem Berghofu" řekla jsem jí.
Kromě vojáku Wehrmachtu nebo SS tam nikdo jiný nebýval. Ale ještě než jsem šla do pokoje, byla jsem podívat na zahrádku. Stál tam muž v důstojnické uniformě. Bála jsem se mužů, ale tady by mi nikdo nic neudělal tak jsem rozhodla jít blíž.
„Dobrý den" vykoktala jsem ze sebe.
Muž se na mě podíval jeho modrýma očima.
„Dobrý den, vy musíte být Charlotte" řekl a přistoupil blíž. Strachy jsem uskočila, bála jsem se a za to všechno mohl Reinhard.
„Já vím, omlouvám se" řekl voják a sklonil hlavu na znamení lítosti.
„V pořadku.... Jak se jmenujete vy ?" zeptala jsem se zdráhavě.
„Herbert Förster, k vašim službám" představil se voják.
Trošku jsem se s ním zapovídala, viděla jsem mu v očích radost a na hrudi úspěch v podobě medajlí.
„Máte nějaké sourozence , Herberte ?" zeptala jsem se.
„Ano. Mám bratra. Jmenuje se Friedhelme" odpověděl s úsměvem.
„Voják?" zeptala jsem se.
„Zatím ne, je to snílek. Má hlavu v oblacích a miluje literaturu, ale za rok už by měl nastoupit na výcvik" odpověděl trochu smutně.
Byl sympatický, ale musel jsem jít za Evou, slíbila jsem jí tu procházku. Rozloučila jsem se a odešla.

29.června 1940

Před nedávnem jsme dobili Francii,  otec se pyšnil správou třetí říše před lidmi, ale nikdy nezmínil ty statisíce mrtvých na obou stranách.  Stále na něj koukám jako na otce co mě zachránil.
Otec měl zrovna poradu s důstojníky ozbrojených sil. Porada se táhla hodiny, ale já stále seděla na zahradě, pila s Evou kafe a povídala si o budoucnosti.
V tom začali z rezidence odcházet generálové a já se rozešla za otcem. Stál ve své pracovně nad mapou.
„Otče?" prolomila jsem ticho.
"Copak, Charlotte. Ještě nespíš?" zeptal se milým hlasem jako by to na projevu ani nikdy nebyl on.
„Ne, já jen, co bude dál? Nejdřív Rakousko,  Polsko a teď Francie, ale co dál ?"
„Británie a pak Rusko, poté budu moct v klidu spočinout" řekl vůdcovským hlasem.
„Nemyslíš, že bylo válčení dost?! Kolik lidí ještě padne za obět tvojí vizi?!" začala jsem na něj zvyšovat hlas.
„Neřvi na mě! Jsem tvůj otec a vůdce Německého národa a mám zodpovědnost za miliony občanů!" zařval po mě.
„Tak proč je posíláš na smrt?!" žařvala jsem pro změnu já.
„Nic nechápeš, zbal se a vypadni k sobě do pokoje!" zařval otec naštvaně a já odešla do pokoje.
Šla jsem spát, byla jsem naštvaná, ale zároveň smutná.

Hitler

Nic nechápe... Říše bude věčná. Čistá. Řekl jsem si v hlavě a kouknul se na fotku co byla na stole. Byl jsem na ní já, Charlotte a Eva... Jako rodina. Ve světě je válka a to mi dceru nevezme. Musel jsem se jít omluvit, vyjel jsem po ní zbytečně.
Došel jsem tedy do jejího pokoje. Vypadala, že spí, ale já si stejně sedl na postel a potichu mluvil

„Já vím, že cítíš zodpovědnost za životy vojáků, ale ti vojáci riskují životy za lepší zítřky. Válka mi nevezme tu jedinou dceru co mám. Promiň a dobrou" dořekl jsem a dal ji pusu do vlasů. Pak jsem se zvedl a odešel jsem za Evou do naší ložnice.