Není důležitý kolikrát spadneš, ale kolikrát se postavíš.[Housetrix] Nedoknčeno

Lžeš!

Ani se na osobu nepodívám, pouze záporně zakroutím hlavou.
Stále klečím u nehybně ležícího Štěpána. Rozklepanou rukou mu rozepnu helmu a opatrně jí sundám.
Prohlédnu si ho a rozbrečím se ještě víc.
Tmavě hnědé jemné a krásné vlasy jsou teď rozcuchané, mastné a od krve.
Tmavé neupravené obočí bylo trhlé.
Hnědé až černé oči jsou teď schované pod zavřenými víčky, z pod kterých steklo pár slz.
Růžové a nadýchané rty teď byli popraskané a prokousnuté.
Ústa byla jemně pootevřená a levý koutek byl roztržený.
Krásné kulaté tváře byli bledé a propadlé.
Pravou lícní kost zdobí modrá modřina.
Levá strana čela a leví spánek byli obdarováni zaschlými pramínky krví.

Pomalu přesunu třesoucí ruku na motorkářův krk.
Zdobí ho podlitina.
Od škrcení!
Prsty zablouzíd k tepu, nahmatám určité místo.....ale.....ale nic necítím.

,,Ne....to nemůže být konec.... Lžeš!" Skřiknu ubrečeně směrem k postavě a zoufale si opřu svojí hlavu o tu Štěpánovu.

,,Možná máš pravdu." Řekne postava.
Pohlédnu ke zdroji hlasu, už tam ale nikdo nestojí.
Chci na postavu zavolat ale něco mi řekne abych se podíval na mrtvého motorkáře.
Udělám tak.
Nic se neděje.
Chci to vzdát.
Vtu chvíli mě Štěpán chytí za ruku a já pohlédnu do prázdný krvavý očí. Jeho ledoví dotek mě zmrazí. Nemůžu se hnout. Nemůžu nic.

,,Jakube Váňo probuď se!"

----------------------------------------------------------

S trhnutím otevřu oči. Ztěžka dýchám, brečím a klepu se.
Někdo si mě přitáhne do objetí.
Jsem dezorientovaný.
Nevím kdo to je. Nevím co se děje. Nevím kde jsem. Nevím nic.
Osoba se mnou kolíbá ze strany na stranu, hladí mě po vlasech a u toho mi šeptem zpívá slovenskou hymnu.

Dech se mi pomalu zklidňuje, začínám se i orientovat.
,,Štěépo? Jsi to ty?" Opatrně a stydlivě se zeptám.
,,Ano jsem to já." Políbí měndo vlasů a dozpívá poslední sloku.
,,Česká by nebyla?" Zavtipkuju. Jojo, už je mi líp.
,,Neumim." Pousměje se můj hnědoočka.

Po téhle větě zavládlo ticho. Ani jeden z nás ho nechtěl přerušit. Oba jsme měli strach udělat první krok. Bylo to stejné jako před čtyřmi roky.

Nakonec ticho protne můj hlas.
,,Nechceš slyšet co se stalo?"
,,Čekám na tebe. Nechci to z tebe tahat, hlavně po tom....no po tom co se stalo včera večer." Přizná smutně mladší.
Pouze kývnu.

Štěpán se zvedne a chce odejít do obýváku.
Chytím ho za ruku.
,,Prosím zůstaň..... Mám strach." Stydlivě přiznám.
Menší se pousměje a vleze si ke mě pod peřinu. Já slabší tělo obejmu a přitáhnu si ho blíž.
Ještě než zavřu oči mi probleskne ta dnešní noční můra. Rychle zavřu oči a ještě víc se natisknu na Štěépu.

,,Miluju tě."

Aloha.
Já vím, zase další noční můra, romantika a retardace. Holt lepší to nebude.
Měla jsem v plánu zítra vydat kapitolu na nějakou knížku ale asi nic nebude. Jedu totiž do školy na praxi na konzultaci a nevím co se bude všechno dít.
Takže jestli zítra nic nevýjde, tak něco vydám o výkendu.
Zatím Čus.