Lover [CZ]

Kapitola 1. Fletcher

„Jak to myslíš, že tady už nebudeš bydlet? " zeptal jsem se rozčíleně.

„Tak jak to říkám Fletchere, stěhuju se k Rebece. Říkal jsem ti, že se plánuju odstěhovat."

Můj dosavadní spolubydlící Kristian, se kterým jsem bydlel celý prvák mi před půl hodinou oznámil, že se balí a ještě dnes se stěhuje k jeho přítelkyni Rebece. Vypadalo to, že už o to věděl hodně dlouhou dobu dopředu. Bylo od něj pěkně podlé, protože právě teď je nejhorší doba na to, aby se někdo z nás stěhoval.

„Ano, ale zapomněl si zmínit, že se budeš stěhovat zrovna teď! " okřiknul jsem ho a musel jsem se hodně ovládat, abych mu jednu nevrazil.

„Hele omlouvám se za ten večírek, netušil jsem, že se to tak vyvine."

Před týdnem jsme u nás pořádali mejdan. Poslední mejdan až moc krátkých prázdnin, spousty alkoholu a až příliš moc lidí v jednom bytě způsobilo, že byt už není v takovém stavu, jako před tím večerem. Nechci to popisovat do detailu, přeci jen toto není demoliční protokol, ani článek s názvem „Jak donutit sám sebe k úplnému opravení celého bytu". 

Pomlácené stěny ale nejsou tím hlavním problémem, proč jsem na Kristiana naštvaný, že se stěhuje. Za týden má dorazit majitel bytu, aby se podíval na jeho stav a prodloužil nám nájemní smlouvu. A ten majitel opravdu není pohodový týpek, kterému by byly díry na stěnách ukradené. Má více nemovitostí po celém New Yorku, vždy chodí v obleku a je extrémně naštvaný jen při sebemenší nehodě v bytu. Opravdu, jednou nám praskla kvůli vlhkosti zeď v rohu obýváku a on se strašně naštval. Ihned nechal celý pokoj vymalovat a chtěl po nás, abychom to zaplatili. My jsme mu ale skvěle oponovali a nakonec uznal, že to nebyla naše vina. Nicméně na další rok zvýšil nájemné o čtvrtinu a řeknu vám, že kdybychom věděli, jak moc se nám to prodraží, byli bychom radši stokrát zaplatili za tu výmalbu. Kdybych měl říct pravdu, nikdy jsem ho neviděl se usmát. Byl to typický nepříjemný businessman á la prachy nebo život. 

Nicméně ten byt, ve kterém jsem je tak nádherný, že ta cena je ještě pořád nízká. Nachází se v pátém patře v Manhattanu jen pár minut od naší fakulty, což je opravdu výhoda.

„Já vím, že to nebyla tvoje vina, ale příští týden má přijít majitel a ty moc dobře víš, jaký je, a ty mi klidně vrazíš kudlu do zad tím, že se odstěhuješ. Nového podnájemníka za týden neseženu a sám nemám tolik peněz, abych utáhl náklady, které po mně bude majitel chtít."

„Sorry kámo, ale já fakt nechci platit za nějaký podělaný díry ve zdi," právě končil s balením věcí, zapnul jsi kufr a šel ke dveřím, „stejně jsem tady už nechtěl bydlet, snad nějak ty poplatky sám zvládneš."

„Jak jako sám zvládneš, na tom večírku byly převážně tvoji kámoši, měl bys za opravu taky zaplatit!"

„Nechci, nemusím a nebudu," odpověděl ihned, „moje jméno není ve smlouvě."

Otevřel jsem pusu a chtěl jsem mu na to říct něco ve smyslu, že on tady bydlel v době toho večírku taky, ale měl pravdu. Jeho jméno opravdu nebylo ve smlouvě, majitel chtěl vždycky prachy po mně a nikdy ho nezajímalo, že mi ještě Kristian neposlal prachy za nájem.

„Ty si fakt sráč Kristiane!" vyštěkl jsem na něj, ale to už byl pryč na chodbě a odcházel do svého nového bytu za Rebecou, který ani nevím, kde je.

Praštil jsem vchodovými dveřmi a šel jsem si pro laptop. Otevřel jsem stránky na Facebooku  a všude možně dal inzeráty, že sháním spolubydlícího. V zázraky nevěřím, ale třeba se někdo ozve.