Odrážeč //George Weasley

Kapitola čtvrtá

„Jak je vám?“ zeptal se Oliver ostatních hráčů z týmového družstva, když je viděl přicházet na večeři.
„Už dobře.“ jejich odpovědi byli různé, avšak měli stejnou myšlenku. Už je jim všem dobře.
„Nezapomeň, co jsi slíbil Pomfreyové.“ usmála jsem se na něj.
„No jo, já vím.“ přitakal nezáživně Oliver.
„Co slíbil?“ zeptala se ihned Olivia.
„Že tvoji kamarádku pozvu na večeři.“ po tomhle vtipu nastala mela. Olivia upustila příbor a s otevřenou pusou koukala na svého bratra. George se málem udusil jídlem a Fred ho zachraňoval. Já jsem se chtěla napít, div jsem vodu nevyprskla na Olivii.
„Kam že ji máš pozvat?!“ zhrozila se Olivie, když se probudila z transu.
„Nikam. To byl vtip. Slíbil jsem, že už je budu šetřit na tréninku. Merline, tady člověk nemůže ani zavtipovat, aniž by nezabil spoluhráče.“ podíval se na George, který se už zdál v pořádku.
„Ty jsi hrozný vtipálek, Olivere.“ Vyčetla Olivia bratrův zmařený pokus zavtipkovat.
Po večeři jsme šli všichni rovnou spát, protože nás čekal náročný den.

Dalšího dne se mi vůbec nechtělo nic dělat a sama sebe přemlouvala, abych vstala. Samozřejmě, že se mi zamlouvala ta možnost, kdybych mohla pouze ležet, ale zase jsem nechtěla mít nějaké problémy. Otočila jsem se na Olivii, která ještě spokojeně oddychovala. Musím vstát. Přikázala jsem si. Zamířila jsem rovnou do koupelny, kde jsem si dala ranní sprchu, která mě díky Merlinovi probrala. Své umyté vlasy jsem pomocí kouzel vysušila, spletla je do dvou copů, lehce se na malovala, vyčistila zuby a šla zkontrolovat Olivii. Doufám, že už je vzhůru. A ano, byla vzhůru. Když uviděla, že jsem vyšla z koupelny, nastala výměna stráží. Do své brašny jsem dávala učebnice a prázdné pergameny. Pak se jen navoněla a když vyšla i Olivie, která byla také nachystaná, mohli jsme vyrazit na snídani.
Pozdravili jsme ostatní z Nebelvíru a sami usedli ke stolu.
„Co máme první hodinu?“ zeptala se Olivie.
„Ty jsi si nepřipravila?“ usmála jsem se na ni.
„Jo to jo, ale zapomněla jsem to.“ zaúpěla.
„Lektvary, zlatíčko.“ usmála jsem se na ni.
„Zlatíčko? A já žádnou přezdívku nemám?“ ozval se známý hlas vedle mě. Polekala jsem se a málem vylila čaj.
„Georgi, víš jak jsem se lekla! Jinak ahoj Frede.“ víte, ono je těžký, vynadat jednomu z nich a toho druhého pozdravit, aniž by se ten první necítil dotčeně.
„Ahoj Jessie.“ usmál se Fred a usedl ke stolu.
„A žádné ahoj Georgi? No tak fajn.“ řekl naoko uraženě.
„No tak klídek. Ty jsi mě teď vylekal, takže jsem na tebe byla půl vteřiny naštvaná.“ vysvětlovala jsem mu s úsměvem.
„Jo takhle. No tak to bych si měl dávat pozor, ayby ses příště nevylekala až moc.“ vzal mi jeden cop do své ruky. Celý cop přejel svou rukou. Najednou se na mých světlých blond, až skoro bílých vlasech objevil zrzavý pramínek.
"Děláš si srandu?!“ vyjela jsem. Fred, George a Olivia se pochechtávali.
„Tohle jsem se učil včera takovou dobu. Jsem rád, že to vyšlo.“ pochválil se George.
„Raději ani nechci vědět na kom, nebo na čem jsi se to učil, ale já jdu na záchody si to dát dolů.“ chtěla jsem se zvednout, ale Georgovi ruce mě zarazily.
„Ne, nech si to, prosím.“ podíval se mi do očí.
„Vážně ti to sluší.“ vykoukl zpoza svého bratra Fred a povzbudivě se usmál.
„Mají pravdu Jess, sluší ti to. Takhle nemáš jen bílou na hlavě, ale máš tam i zrzavou.“ usmívala se Olivia. Já si povzdechla. Nevyměnili si Fred s Georgem role náhodou? Ten zbrklý býval vždy Fred.
„No dobře. Mám to teda alespoň od kořínků?“ naklonil jsem k Olivii hlavu. Když jsem jí narovnala, Olivie kývla.
Šli jsme na hodinu lektvarů, kluci si s Olivií o něčem povídali, zatím co já byla potichu. Byla jsem v rozpacích z toho, že kvůli mým novým vlasům na mě všichni koukají.
„Ty se na mě zlobíš?“ ozval se Georgův hlas vedle mě. Zvedla jsem zrak k němu, tvářil se smutně.
„Ne, ne, nezlobím.“ usmála jsem se a snažila se, aby to vypadalo co nejvíc upřímně.
„Tak proč jsi tak zamlklá? Děje se něco?“ zastavil mě. Uhla jsem pohledem, ale on chytl mou bradu mezi své prsty a tak mě přinutil se na něj znovu podívat.
„Jessie, tohle nedělej, prosím.“ díval se na mě zničeně.
„Víš, já nevím co se mnou je, jsem taková divná, poslední dobou.“vzala jsem mu jeho ruku a sundala z mé brady. Ruku jsem mu ale stále držela tou svou.
„Řekla bys mi, kdyby něco, viď?“ podíval se mi do očí. A zase ty jiskřičky, které mě dokázaly odzbrojit od všech slov. Kývla jsem a cítila, jak se červenám.
„Tak fajn.“ usmál se a přiložil mou ruku k jeho ústům a na hřbet ruky mi dal mašličkou pusu. Při tom celém se mi ale stále koukal do očí. Začala jsem se červenat ještě víc. Měla jsem pocit, že budu moct tančit, skákat sto metrů vysoko.
„Už bychom měli jít.“ řekla jsem ihned, jakmile jsem mohla znovu mluvit. Olivie a Fred už byli pryč, takže jsme s Georgem dorazili do třídy později než oni. Když jsme se ale na ně dívali, seděli spolu v lavici.
„Vypadá to, že dneska sedíte spolu.“ usmál se lišácly Fred a Olivie s ním. My jsme si s Georgem vyměnili nechápavé pohledy, ale sedli jsme si do lavice vedle nich, která ale byla ve stejné řadě.
Do učebny přišel Snape a všechny nás sjel pohledem. Na chviličku se zarazil u mých vlasů, ale pak pokračoval v propalování ostatních studentů svým pohledem.
„Předpokládám, že zadané úkoly jste mi všichni odevzdali na stůl. A dnes dostanete další. Ve dvojicích, jak sedíte, popíšete podrobnou přípravu lektvaru, který si sami zvolíte. Mé podmínky jsou takové, že Vaše práce musí mít minimálně tři stránky pergamenu a Váš zvolený lektvar bude odpovídat Vašemu ročníku, takže ne, aby některé vtipálky napadlo si vybrat něco z prvního ročníku.“ s Georgem jsme si vyměnili znechucené pohledy a dál se věnovali nudnému výkladu od profesora.
Když jsme seděli na obědě a nečekaly nás už žádné hodiny, Fred si začal stěžovat na zadanou práci.
„Tři stránky pergamenu... Se zbláznil.“ jeho hlas zněl opravdu naštvaně.
„Piš větším písmem.“ řekla jsem potichu a mrkla na něj.
„Flirtuješ s mým bráchou?“ ozval se George, který nás celou dobu sledoval.
„Co? Ne, prosím tě, jak jsi na to přišel?“ zasmála jsem se. Fred se taky pomalu začínal uculovat, stejně tak i George s Olivií.
„Ale jo, flirtuješ,“ začal se potichu smát, „já jsem to mrknutí viděl.“
„Tobě vadí, že jsem mrkla na Freda?“ stále jsem se usmívala. George kývl.
„Můžu na něj mrknout třeba desetkrát.“ mrkla jsem na Freda schválně ještě jednou. Fred se k mé hře připojil.
„No tak ale stačí.“ zvážněl George a my s Fredem se pochechtávali.
„Skoro bych řekla Georgi, že žárlíš.“ ozvala se Ginny, která seděla nedaleko od nás a celou událost pozorovala.
„Ginny nech toho.“ ohradil se George.
„Já jen říkám, jak to vypadalo.“ pokrčila rameny a znovu se věnovala svému jídlu. Já s Olivií a Fredem jsme měli co dělat, abychom nevyprskli smíchy. Nikdo z nás nepromluvil, dokud jsme se neuklidnili.
„Georgi?“ začala jsem a George ke mě ihned zvedl hlavu, „dneska můžeme zajít do knihovny a probrat ty lektvary.“ usmála jsem se.
„Jo jasně. A který budeme popisovat?“  nadzvedl obočí.
„Udělejte Nápoj lásky.“ řekla ihned Olivia. My s Georgem jsme se na ni rychle a polekaně podívali.
„Co takhle Felis felicis?“ navrhla jsem bez ohledu na Oliviinu připomínku.
„No dobře, Felix zní fajn. A nápoj Lásky můžete dělat vy.“ vrátil jim George stejnou kartou. Olivia s Fredem zbledli. My jsme se s Georgem na sebe podívali a potichu se zasmáli.
V knihovně jsme šli ke stolu, který byl daleko od ostatních a na něj položili všechny věci.
„Fajn, tak já půjdu hledat tady na té straně a ty se můžeš podívat na té druhé.“ řekla jsem a oba dva jsme se vydali hledat knížku, která by nám pomohla s popisem přípravy.