Další Weasley - Rok první [DOKONČENO]

Kapitola první - Doupě

Pozorovala jsem svoje spící dvojče a hlavou se mi míhalo tolik bezradných myšlenek, které jsem se posledních pár dní marně pokoušela zaplašit. Byly jsme si tolik podobné, a přesto jsme každá byla úplně jiná. Vzhledově nás odlišovalo jen pár drobností. Její rovné vlasy, mé vlnité. Její světle oříškové oči, moje šedivé jako bouřlivá mračna. V povaze byla ovšem ona tou vyhovující rodinným hodnotám.

Nevadilo mi, že jsem jiná. Že v odpoledních hodinách netrávím svůj čas lezením po stromech a pozorováním bratrů na košťatech, jak se v rámci údajných příprav na další školní rok pokouší jeden druhého zabít. Neměla jsem zájem poslouchat tátovo neustálé vyprávění o nových mudlovských výrobcích, za to jsem si vždy ráda vyslechla novinky na ministerstvu, kde pracoval. Zajímala mě budoucnost magického světa, ve kterém jsem žila a který se velice brzy měl stát mou plnou součástí.

Mdlé oranžové světlo se neomylně prodralo do pokoje, který jsem sdílela se svou sestrou a její útlá postava se v posteli nespokojeně zavrtěla. Zatáhla jsem závěsy tak, aby se její obličej ocitl ve tmě. Trochu jsem se na tvrdém parapetu posunula a dál pozorovala východ slunce. Minulý večer strávila Ginny několikahodinových vyprávěním o škole čar a kouzel, kam jsme se během několika dní společně chystaly vypravit poprvé za doprovodu většiny našich bratrů. Sestra radostně poskakovala na posteli snad do půlnoci a já jí bezmyšlenkovitě naslouchala. Její nadšení jsem nedokázala sdílet. Upřímně, byla jsem vyděšená a záviděla jsem svým dvěma nejstarším bratrům, kteří už pár let měli svůj zajímavý život v zahraničí, daleko od rodinných závazků, které už zvládli splnit. Já se k tomu teprve chystala.

Věděla jsem, jak moc do této rodiny nezapadám, i když bylo pochopitelně na první pohled jasné, že k nikomu jinému nepatřím. Byla jsem jednou z nich, a byla jsem neskutečně hrdá, avšak stále tu byly obavy, že se jednou objeví něco, co mě z jejich řad vyloučí. Měla jsem jiné zájmy, jiné cíle a nehledě na to, jak neoblomně se mě mamka snažila přesvědčit o důležitosti charakteru, nebyla jsem schopná jí uvěřit. Především proto, že i moje povaha se od základu vymykala rodinným ideálům, což každý ochotně přehlížel nebo to prostě nebral v potaz.

Na obzoru se objevila zvláštní skvrna, u které zprvu nebylo rozeznat nic jiného než rychlost přibližování. Zanedlouho bylo však jasně vidět, že věc na nebi měla světle modrou barvu a čtyři kola. Na tváři se mi objevil lehký úsměv a posměšně jsem zakroutila hlavou. Byla tu jedna věc, za kterou jsem v této rodině byla neskonale vděčná. Starší a chlapecké vydání mě a mojí sestry. Fred a George.

Byli to rodinní vtipálci. Celé dny dokázali vymýšlet všemožné způsoby, jak napálit některého člena rodiny. Většinou to schytal Ron. Byl pouze o rok starší než já, takže se do Bradavic vracel teprve podruhé. Loni si tam našel nejlepšího kamaráda. Podle Ginny byl slavný Harry Potter nejzajímavější osobou na planetě a celé léto nemluvila o ničem jiném, než o tom, jak s ním bude chodit po stejných chodbách a sedět s ním během večeře u kolejního stolu.

Osobně jsem incident o chlapci, který přežil, považovala za neúměrně vychvalovaný. Nikdo přesně nevěděl, co se tam stalo a jak se malému ročnímu dítěti podařilo porazit největšího černokněžníka naší doby. Přišlo mi absurdní, aby ho každý nazýval hrdinou. A upřímně mi lezlo krkem, jak si od minulého roku, kdy se Harry stal nejlepším kamarádem mého bratra, všichni vychvalují jeho přítomnost a přátelství.

Za dveřmi našeho pokoje jsem zaslechla matčiny těžké kroky a její tlumené nadávky, zatímco jsem z okna pozorovala čtyři postavy, jak se obezřetně blíží k domu. Byl mezi nimi i Harry a mně trochu klesla nálada, když mi došlo, že se následující měsíc bude pravděpodobně všechno točit kolem něj.