Jeník, příběh démona ✅

46. Finální rozloučení

„Báječné? Jistě, že je to báječné," zasmál se Surgat, když překonal prvotní šok. „Je to víc než to. Je to naprosto bezkonkurečně úžasné!"

Po těchto slovech věnoval démon Lucce vřelé objetí, které ji pochopitelně velice zaskočilo, a svou typickou nadpozemskou rychlostí odběhl do domu zpět za Grétou.

„Počkej! Nechal jsi tu Sendviče!" zavolala za ním Lucka, když se za démonem zavřely dveře. Při pohledu na sedící čivavu se jí psa zželelo. Za vteřinu byl však Surgat zpět.

„Zapomněl jsem tu zvíře," řekl a vzal psíka do náruče. Ihned poté zase zmizel.

„Jako bych to snad neřekla," povzdechla si a zavrtěla přitom nevěřícně hlavou.

***

„Tak Nebeská? Jako vážně? Tak to bych nevymyslel," řekl Ronove uznale. „Až dokončím svou klasickou obchůzku, tak to tam nahoře vyřídím. Ale upozorňuju tě, Surgate, že potom to bude fofr. Půjde to ráz na ráz."

„Toho jsem si samozřejmě vědom," ujišťoval ho Surgat. „Nechápu, proč mi to sděluješ."

„Ty hlavo démoní! Aby ses mohl rozloučit, ne? Snad jsi si vědom, že pak už tu pro tebe nebude místo. Nezapomeň, co jsi tomu nahoře slíbil, ty blbe," hlesl. „Vrátíš se do pekla. Konec. Šmitec. Šlus."

Čeho si Ronove nebyl vědom bylo, že Surgat tento fakt chápal. Možná až moc dobře. Bylo zvláštní, jak mu mohl odchod působit takovou bolest. Nevěděl, co ho trápilo víc. Mohla to být myšlenka na peklo a na chystaný trest? Možná, že se mu jen nelíbila představa, že už se nikdy nevydá na zem. Ne, bylo to něco jiného. Jako by mu snad ze všeho nejvíce chyběly všechny ty živé bytosti, které potkal. Stařešina, zvíře, parťák, žena. Nikdy se nezajímal o nic, co žilo na povrchu. Jen o sebe. Tento pocit starosti o ostatní byl něčím úplně novým a neprozkoumaným. A vůbec se mu nelíbil. Činil ho... nešťastným.

Další den mu Ronove sdělil, že je vše připraveno a Surgat se má vzdálit. Má dodržet své slovo, kterým se zavázal jak peklu, tak i nebi. Musí odejít. Surgat neprotestoval.

„Stařešino," oslovil démon Grétu, která byla zrovna v kuchyni.

„Ano, Jeníku?"

„Přišel jsem vám něco říct," řekl a důležitě si odkašlal. „Něco velice důležitého. I když je to pro mě velice bolestivé, musím vás opustit."

„Cože? To ne, neblázni," zarazila ho. „Nic takového není třeba."

„Ale já musím," protestoval Surgat. „Nemůžu tu zůstat ani o den déle. Tohle není místo pro mě."

„Ne, to mi nemůžeš udělat," řekla Gréta rázně. „To přeci nejde!" dodala a vnitřek sklíček od brýlí se jí začal plnit slzami.

„Ale já musím. Není to zkrátka možné," zamumlal démon na odpověď.

„Co si vymýšlíš, jistě, že to možné je, Surgate!" vyhrkla a démon se zarazil.

„Vy... Vy znáte moje jméno, stařešino?"

„Znám? No, jistěže znám," řekla, ale přes vzlyky jí nebylo moc dobře rozumět. „Myslíš si snad, že jsem natolik senilní stará bába, že nerozeznám svého vnuka od démona? Navíc jsi to své Já-jsem-Surgat-ničitel-světů hlásal pokaždé, když ses převlékal."

„Tomu nerozumím, tak proč jste mě přijala za svého? Vždyť –"

„Protože jsem na tobě od prvního dne něco viděla," přerušila ho jemně. „Nebyl jsi zlý. Víš, jak jsem ti říkala, že bychom nikdy neměli lámat hůl nad slabými? To samé platí i v případě, že je někdo... jiný."

„Ale já nejsem jen jiný, jsem stvoření z hlubin pekel!"

„A taky dobrák od kosti," nedala se Gréta. „Hledal jsi jen domov. Potřeboval jsi někoho, kdo by tě měl rád a ty bys mohl mít rád zase jeho."

„Nebo ji," dodal Surgat s lehkým úsměvem.

„Už chápeš? Doufala jsem, že si vzájemně pomůžeme a vytvoříme něco pěkného. Domov. A myslela jsem si, že nám to šlo, tak proč mi najednou chceš zmizet?"

„Nechci," zamumlal Surgat a opatrně ji objal. „Ale musím."

„Neodcházej," snažila se ho přimět, aby zůstal, ale bylo to marné.

„Nemohu," zašeptal. „Sbohem... Gréto."