Brook: The Last Avenger [2]

27-Rána

*Brook*

Stáli jsme před sutinami, která nám zatarasily jedinou možnou cestu ven. Všichni jsme se rozhlédli kolem sebe, zda tu není jiná možnost úniku, ale nebyla. Povzdychla jsem si a chytila se rukou za čelo. Wanda pár kousků sutin odsunula telekinezí, ale chvíli na to tam napadaly další. Zamyslela jsem se a podívala se na dveře.

„Až řeknu běžte, poběžíte. A nechci nic slyšet!"zakřičela jsem na ně a dala své ruce před sebe. Soustředila jsem svou mysl na ony sutiny a své ruce a po chvíli mi z rukou vyletěla tlaková vlna, která sutiny odhodila před chrám společně s dveřmi.

„Běžte!"křikla jsem, když jsem viděla padat další sutiny. Všichni kromě Wandy, Tonyho a Buckyho se rozběhli ven. Chtěla jsem sutiny rozrazit, ale Wanda je zachytila telekinezí.

„Odcházíme všichni, jasný?"podívala se na mě káravým pohledem a já se pouze usmála. Rychle jsme vyběhli z chrámu a Wanda pustila ony sutiny, které hlasitě dopadly na podlahu chrámu. Chrám se začal celý hroutit a my pouze stáli a přihlíželi tomu.

„Měli bychom vypadnout"pronesla jsem rychle, když jsem zahlédla pohledy kolemjdoucích. Všichni souhlasně přikývli a rozběhli jsme se ke quinjetu.

***

Přistáli jsme v tower a všichni začali pomalu vylézat ven. Pořád jsem si držela bok, který už sice nekrvácel, ale stále neuvěřitelně bolel. Bucky si toho všiml a pomohl mi ven.

„Myslím, že potřebuje pomoct"pronesl ustaraně Bucky a získal tak pozornost všech přítomných.

„Ne, jsem v pohodě"zakroutila jsem hlavou a podívala se na ránu. Uniforma byla roztrhnutá, takže sedřená kůže šla vidět i tak. Odvrátila jsem pohled od rány a po chvíli si všimla fascinovaných pohledů všech členů týmu. Párkrát jsem zamrkala očima, než mi došlo, kam se dívají. Opět jsem svůj pohled stočila k ráně, která už tam nebyla. Po nějaké sedřené kůži nebylo ani stopy. Překvapeně jsem na to koukala.

„Myslím, že to dělá ten meč"pronesl fascinovaně Bruce a nespouštěl ze mě oči. Kdyby to nebyl Bruce, nazvala bych jej úchylem, ale Bruce je s největší pravděpodobností stále panic.

„Super, ale pořád si musím umýt krev, takže..."pousmála jsem se a pomalým krokem se rozešla ke svému pokoji.

Vešla jsem do pokoje a zavřela za sebou dveře. Na chvíli jsem se opřela o dveře a zhluboka dýchala, abych zahnala ten pocit, který jsem měla, když jsem držela meč v rukou. Zakroutila jsem hlavou a odešla rovnou do koupelny, kde jsem ze sebe shodila všechno oblečení a vlezla si do sprchy.

Vylezla jsem ze sprchy a osušila se. Zabalila jsem se do ručníku a přešla k zamlženému zrcadlu, které jsem setřela rukou. Bruce říkal, že mě to, že jsem pohltila schopnosti toho meče zabije, proč se ještě tak nestalo? Dívala jsem se na sebe do zrcadla a viděla, jak se mé oči změnily. Byly stále oříškově hnědé, jako dříve, s tím rozdílem, že jimi místy pronikala zlatavá záře. Na první pohled si jí všimnout nešlo, ale z blízka to přehlédnout nelze. Zakroutila jsem hlavou a v ručníku jsem odešla do šatny, kde jsem na sebe hodila to první, co mi přišlo pod ruku. (Viz.Obrázek)

Opustila jsem šatnu, ručník hodila na topení a posadila se vyřízená na postel. Po chvíli jsem zaslechla zaklepání na dveře. Nestihla jsem cokoliv říct a ve dveřích se objevila Buckyho hlava. Kývla jsem, ať jde dovnitř. Bucky vešel dovnitř a zavřel za sebou.

„Jak je ti?"pronesl starostlivě se zvednutým obočím a posadil se na postel vedle mě. Zakroutila jsem hlavou a podepřela si hlavu rukou.

„Jak je sakra možné, že ta rána prostě jen tak zmizela? Plus ten meč? Co to tam sakra bylo?"zakroutila jsem hlavou a podívala se na Buckyho. Hlava mi z toho všeho šla kolem. Absolutně jsem přestávala chápat, co se to kolem nás děje, ale věděla jsem, kdo to má na svědomí. Bucky se na mě lítostivě podíval a bez váhání mě objal. Zabořila jsem mu hlavu do hrudi a soustředila svoje myšlenky pouze na něj.

„Přála bych si, aby to už skončilo"pronesla jsem šeptem do Buckyho hrudi a cítila jeho povzdychnutí. Byla jsem vyčerpaná z toho, co se stalo v tom chrámě, takže jsem se nezmohla ani na dlouhé věty.

„Zbývá nám už pouze jeden meč"zakroutil hlavou a povzbudivě se na mě usmál. Uchechtla jsem se, protože jsem byla příliš vyčerpaná na jakékoliv jiné odpovědi. Sotva jsem držela oči otevřené a viděla jsem, že si toho Bucky všimnul.

„Měla by sis lehnout"pronesl starostlivě a bez jakéhokoliv čekání na mou odpověď mě svalil na postel a lehnul si vedle mě. Nic jsem nenamítala, pouze jsem se přitiskla k němu a zavřela oči. Poslední, co jsem slyšela, než jsem propadla říši snů bylo 'jo a...' Snad to nebylo důležité.