New Daddy | H.S. ✓

34 - Nestihli jsme to

Vidím jen černo. Černočernou tmu. Konec všeho trápení. Ikdyž můj život nekončí zrovna krásně, stál za to. Nebo ještě stále žiju?

Harry:

Nevěřícně jsem hleděl na tělo vynášené z budovy. Jako by mi nohy přirostly k zemi a ústa oněměla. Nemohl jsem nic.

Krev kapala z bezmocně visíce neseného těla. Kapka po kapce, které za sebou zanechávaly jen těžce viditelnou cestičku. Bylo to jako by se zastavil čas a všechno se dělo pomalu.

Jako ve snu. Chcete běžet a nejde vám to. Ze zadu se k vám rychle přibližuje nepřítel s kudlou v ruce. Když už je skoro u vás, pomalu se můžete rozběhnout a modlíte se, aby jste byli dostatečně rychlí. Potom sebou nečekaně škubnete a probudíte se do krásného dne, zkaženého vaší noční můrou.

Do teď jsem nemohl nic. Najednou jsem odlepil jednu nohu od tvrdého povrchu a rozběhl se k ní. To se nemohlo stát!

Pořád jsem se nezmohl ani na půl slova. Byl jsem úplně mimo. Dokulhal jsem k bezvládnému tělu, pod kterým se tvořila pořád větší a vetší kaluž krve. Začal jsem nekontrolovatelně vzlykat a naříkat.

V dálce jsem slyšel houkat sanitku, měl jsem však veliké pochyby o tom, jestli tu bude včas.

Přijela sanitka a pohotově z ní vyskákali dva saniťáci. Doběhli k tělu a začali kontrolovat životní funkce. Už při pohledu na ně jsem mohl poznat, že něco není v pořádku.

Po chvíli si jeden dřepl a zakroutil hlavou.

,,Je mrtvá" vyslovil a podíval se na mě s otazníčky v očích.

,,C-co?" vykoktal jsem.

,,Nestihli jsme to" objasnil a se soucitným pohledem se odebral k sanitce.

Znovu jsem nechal slzy smáčel můj obličej a vzlyky pronikat do napjatého ticha.

,,Co se stalo? Jak jste to mohli dopustit?" naříkal jsem, ale nikdo mi už neodpověděl.

Kate:

Na to že jsem v hodně prekérní situaci mám až moc dobrou náladu. Myslím že je to z toho, že jsem konečně volná a můžu si jít kam chci. Čistě teoreticky teď můžu prostě odjet úplně do jiné země a začít tam nový život. Stejně by mě nikdo nenašel a pak by mě prohlásili za mrtvou. Toto ale nebyl můj plán.

Chci se co nejdříve dostat domů.

Chybí mi mamka, chybí mi Harry, chybí mi Ashley... Všichni mi chybí.

Zrovna teď mi chybí nejvíc Harry. Jeho hřejivé obětí, laskavý úsměv a jiskřičky v očích.
---
Je hodně brzo ráno, takže moc aut nejezdí. Budu muset počkat nějakou tu chvíli, než se lidi začnou dopravovat do práce.

Jdu pomalu a líně, abych uspořila co nejvíce energie. Jdu už asi dvě hodiny a mohla jsem ujít třeba jen deset kilometrů. Lidi už začali jezdit do zaměstnání, takže jsem se pokoušela stopnout nějaké auto, ale bez úspěchu.

Když jsem stopovala už asi dvou sté auto, konečně přibrzdilo.

,,Kampak máš namířeno?" usmál se vřele postarší pán.

,,Ehm- Dobrý den. Potřebovala bych směrem Holmes Chapel?" řekla jsem nesměle.

,,To město asi neznám" podrbal se na zátylku.

To tady jako vážně nikdo nezná Holmes Chapel? To žiju až v takové díře?

,,Tak na Stockford" objasnila jsem směr.

,,Jo, to už si vybavuju... Pojď, nasedej" vyjasnil se mu úsměv.

Nasedla jsem k němu a začal menší výslech.

,,Odkud jdeš?" prohodil rádoby bez zájmu.

,,Z Doncasteru" odpověděla jsem.

,,To je tři míle odsud" ujasnil a sjel ze silnice na jinou, menší.

,,Jop" pokývala jsem hlavou na znamení, že to vím, vevnitř jsem však byla šokovaná.

Jdu dnem a nocí, ale stejně jsem pořád tak blízko? Hrůza tohleto.

,,Taaak vystupovat. Dál už nejedu a spěchám do práce..." usmál se na mě.

,,Děkuju moc za svezení. Můžu se zeptat, kudy mám jít dál?" usmála jsem se nervózně nazpátek.

,,No, tady podél téhle silnice... Dál už si to moc nevybavuju" uchechtl se.

,,Dobře, děkuju" vyhrkla jsem a vyskočila z auta.

Ještě mi zamával a odjel pryč.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a rozešla se směrem, kterým mi ukázal ten pán v černém audi.
.
.
.
.
Oops... Takže Lucy je ze hry😬 Čekali jste to? Jak na to bude reagovat Kate, až se to dozví?

Harry nahoře na fotce je malinko ✨drunk✨ hahha😂

Určitě mě můžete podpořit hvězdičkou a komentářem😄