" Kate! dělej, už tu čeká,, křičí na mě vychovatelka. Snažím se vzít si všechny věci ale mám jich moc. Na pomoc mi přiběhne kamarádka Jesika. Obě sejdeme dolů do přivítací místnosti. V tom spěchu jsem se nestihla ani představit. Ahoj, jsem Kate, sedmnáctiletá blondýnka. Kdyby jste se ptali co se tu právě děje, tak si pro měl přijel můj náhradní táta. Nebo spíš nějaký náhradní pán. Jop, jsem v děcáku.
Když sejdeme schody vidím mu jen na záda. " ale má celkem pěknej zadek,,. Heeej Kate na co to zase myslíš, bůh ví kolik mu je. Zadívaná na jeho zadek přehlídnu poslední schod a padam... Ten pán mě ale chytne, co nejrychleji se mu vyvleču z jeho sevření. Nepotřebuju aby mě tu osahával nějakej cizí chlap.
Neřeknu ani slovo a posbírám si spadané věci. Tím že jsem neposlouchala vychovatelku tak nevím kam odchází, doufám že se vrátí co nejdřív, nechci tu s ním bejt sama. Jakmile zmizí za rohem, rychle se na mě otočí a ani nevím jak, mám zmáčknuté tváře v jeho dlaních. Snažím se mu vymanit ale jeho stisk je silnější. "Podívej se na mě,, šeptá ale je z jeho hlasu poznat že je naštvaný. Odporuju mu. Stiskne mi tváře ještě víc. " Řekl jsem ti aby ses na mě podívala!,,. Usoudím že bude asi lepší se na něj podívat než mít rozdrcené tváře. Pomalinku přesouvám svůj pohled do jeho tváře. Setkám se s jeho očima. V jeho očích je úžas a zároveň vztek. V těch mých jsou slzy na krajíčku, ty tváře fakt bolí. " No vidíš jak to jde, až poděkuješ tak tě pustím,, "až poděkuju za co?!, jediný za co bych ti mohla poděkovat je to že jsi mě dostal z týhle díry, a to asi ještě rozmyslím,, odseknu mu. " Řekl jsem ti ať mi poděkuješ,, a zmáčkne mi tváře ještě víc. "Nemám ti za co děkovat,, zvýším na něj hlas. Už chce něco říct ale přijde vychovatelka, rychle mě pustí a tváří se jako by se nic nestalo. " Zayne její papíry, jsou tam všechny informace které bys měl vědět, hodně štěstí,,. Takže se ani znají, starý známí nebo byli někdy něco víc?, konečně vím jak se jmenuje. Zayn, alespoň mu nemusím říkat tati. Stejně bych mu tak neříkala.
Něco si tam ještě povídají, neslyším skoro nic. Nevnímám je. Najednou na mě zakříčí a já jsem zase zpátky v realitě. Už se chci otočit že půjdu za ním, ale on mě zastaví. Nechápu co se děje. Zašeptá mi do nenápadně do ucha " rozluč se,, , protočim oči a zamávám vychovatelce. Nechci za ní jít, tahle mě nemá moc v lásce. Tohle mu musí stačit.
Vyjdeme ze dveří a zamíříme na parkoviště. Byl tak ochotnej mi pomoc, na jednu stranu jsem to nečekala ale na druhou stranu jdu skoro hned za ním takže mám krásnej výhled ne jeho pozadí. Jsem spokojená. " Nekoukej mi na zadek, děkuju,, odpoví. Kurvaa, on mi čte myšlenky. " Ne, nečtu ti myšlenky,,. Tohle není fér, taky se mu neseru do hlavy.
Ani nevim jak jsem se ocitla v jeho autě. No nevim jestli je dobře že sedim na sedadle spolujezdce. Snaží se dát věci do kufru takže mám čas si vyndat mobil a sluchátka. Pustím si písničky a ignoruju to co se děje okolo mě. Je to jediná možnost jak utéct z reality. Nevšimla jsem si že už sedí vedle mě. Pravděpodobně se mu to nelíbí. Sluchátka mi silou vyrve z uší až se leknu a chytím se za ucho protože to celkem bolelo. " Nebudeš si dělat co chceš,, je celkem v klidu, přijde mi to divný. Zpomaluje a já nechápu co chce udělat. Chce mě snad tady někde vysadit?. Zastaví u nějaké popelnice a vyhodí desky s informacema o mně. " Heej proč to vyhazuješ? vždyť tam je všechno o mě , ani jsi to neotevřel,,. Zatáhne okýnko otočí se na mě " stačí mi vědět kolik ti je a zbytek časem,, usměje se a já se málem rozteču. Omůjbože, ten jeho úsměv.
"Až dojedeme domů tak počkáš až ti řeknu,,
