14 Days

Část 7.

"Ještě nás čeká druhá strana, tak pohni" promluvil konečně, když jsem vylezli z auta.
"Nemusíš po mně štěkat jako po psovi"
Louis se na patě otočil a během vteřiny stál u mě. "Nechtěj mě naštvat, Harrolde. Neskončilo by to dobře." řekl mezitím, co mi upřeně zíral do očí. "Teď seber tu zasranou bednu s nářadím a polez nahoru" udělal krok dozadu a sám se rozešel k boku domu, aby mohl vylézt na střechu.

--později--

"Chceš tady strávit i noc?" zeptal se Louis. když si všiml, že se mi opravdu nic nedaří.
"Jo."
"Tak dobrou" řekl a malými kroky popošel k žebříku, aby mohl slézt dolů.
"Počkej, kam jdeš?"
Ani se neotočil. "Ty jsi úplně k ničemu, tak si buď k ničemu sám" řekl a slezl dolů.
Byl jsem tak překvapený, že jsem se ani nezmohl na odpověď. Z vrchu střechy jsem viděl, jak nasedá do auta a odjíždí.
To snad nemyslí vážně? Opravdu mě tady nechá?

Čekal jsem, že se vrátí, ale on nic. Posadil jsem se na trávník a opřel o hromadu pálených cihel. Hodinky ukazovaly teprve 6 večer, takže když vyjdu teď. kolem 7 bych mohl být u nich. Když já ale ani pořádně neznám cestu.. sakra, Louisi..
Na chvíli jsem zavřel oči a nechal sluníčko, aby mě hřálo na tváři.
Takhle jsem seděl asi 10 minut, dokud mi nezazvonil telefon. Vytáhl jsem ho z kapsy a podíval se, kdo mi volá. Neznáme číslo.
"Prosím?"
"Ahoj, Harry. Tady Evelyn"
"Oh, děje se něco?"
"Louis se vrátil bez tebe, je všechno v pořádku?"
"um ano, jen jsem se zdržel s prací. Už jsem na cestě"
"Na to zapomeň. Počkej tam, Louis pro tebe přijede" zcela zřetelně jsem mohl slyšet, že s tím Louis nesouhlasí. Jak milé.
"Ne, to není nutné. Zvládnu to"
"Neodmlouvej. Přece nepůjdeš takovou cestu pěšky. Za chvíli bude vyjíždět, tak se nikde neztrať" zaslechl jsem Louisovo tiché 'do prdele' a uchechtl jsem se.
Už jsem ale nestihl odpovědět, jelikož se hovor přerušil.
Vrátil jsem se do své předešlé polohy a čekal na pana Tomlinsona.

Musel jsem usnout, jelikož mě probudila až rána do nohy. "Vstávej" ozvalo se a mně hned bylo jasné, že je to Louis.
Otevřel jsem oči a koukl na něj. Určitě jsem spal víc než jen pár minut, jelikož slunce se stihlo vytratit a místo něj se na obloze objevily černé mraky. Paráda, bude pršet. Lehce jsem se otřásl zimou, přece jen můj přívod tepla zmizel za hustými mraky.
"Dělej. Nebudu na tebe čekat"
"Jo jo, vždyť už jdu" zapřel jsem se o zem a vyhoupl na nohy.
Louis si mě bedlivě prohlížel.
"Co?"
Místo odpovědi si přetáhl svou černou mikinu přes hlavu a hodil ji po mně.
Zmateně jsem na něj hleděl. "Proč mi ji dáváš?"
"Obleč si ji. Nebudu poslouchat to tvoje drkotání zubů." Řekl a zamířil ke svému autu.
Několik vteřin mi trvalo, než jsem si uvědomil, co to vlastně udělal. Opravdu mi dal svoji mikinu?
Přetáhl jsem si ji přes hlavu.
Hned mým tělem projelo příjemné teplo a já se sám pro sebe usmál.
"To, že jsem tě tu už jednou nechal nezaznamená, že to neudělám podruhé. Rozpohybuj ten svůj velký zadek a nasedni." Ozvalo se od auta.
Nic jsem na to neřekl a jen se v tichosti rozešel k němu.
Jen, co jsem se posadil, Louis zapl rádio a interiérem auta se tak začala rozeznívat kapela Linkin Park.
"Děkuju." Promluvil jsem jako první.
"Hm"
"Je hrozné, jak se to počasí mění, co? Jednu chvíli je strašně hezky a druhou prší.."
Louis otočil kolečkem a ztišil tak rádio. "Neprší"
V ten moment se ozval hrom a prudký liják následoval hned po něm.
S úsměvem jsem se podíval na Louise. "Neprší?"
Modroočko nic neřekl, místo toho zase přidal rádiu na hlasitosti a za prudkého deště mířil domů.

"No konečně, jsi v pořádku, Harry?" Vychrlila Evelyn hned po našem příjezdu.
"Ano. Jsem v pohodě. Opravdu nebylo nutné, aby pro mě někdo jezdil. Ale děkuju" odpověděl jsem.
Evelyn mi položila dlaň na záda a jemným tlakem mi naznačovala, že mám jít dopředu. "Louis je občas tvrdohlavý. Toho si vůbec nevšímej"
"Hej, jsem tady a můžu vás slyšet." Promluvil konečně i Louis.
"Vždyť je to pravda, tak co brbláš"
Na to už nic neřekl. Místo toho se otočil a mířil ke schodům.
"Počkej," došel jsem k němu a začal si vyslékat mikinu. Louis mi ji stáhl ale zpátky dolů. "Nech si ji"
"Ne. Mám dost svých mikin" protestoval jsem.
Louis stál na jednom schodku a tak byl stejně vysoký jako já. Chvíli na mě jen koukal. Celého si mě sjel pohledem. "Stejně už smrdí jako ty. Nechci ji." S těmito slovy se otočil a rozešel se do schodů.
Jak milé, Tomlinsone..
Mikinu jsem si tedy upravil a zamířil zpátky do kuchyně.
"Tak," otočila se opět na mě "posaď se, pekla jsem buchtu, určitě máš hlad"
Sednul jsem si na židli v jídelně "umírám hlady"