Chybíš mi, Frede | jednodílovka |

ᴄʜʏʙɪ́š ᴍɪ, ғʀᴇᴅᴇ

Přiložila jsem si hrnek s kafem k suchým rtům a hltala každý doušek. Ucítila jsem náhlý nával energie způsobený kofeiem, který mi pomáhal překonat silnou únavu. Moc jsem toho nenaspala. Nebrečela jsem, dnes už ne. Musím se přes to přenést. Vždyť se to stalo už před 334 dny.

Vztyčila jsem hlavu, abych se povznesla nad pečlivě udržovanou zahradou paní Weasleyové. Za normálních okolností bych byla ihned rozjařená z tak krásného a konečně po několika měsících poněkud teplejšího rána, ale dnes ne. Dnešek je výjimečný den. 1. duben roku 1999. Obávám se, že bude pro všechny náročný, ne tak organizačně jako spíš psychicky. Neočekávám, že by si na dnešního prvního Apríla George přichystal nějaký svůj žertík.

Zvláště pro něj to dnes bude těžké, čekají ho totiž první narozeniny, které oslaví bez něj. Jeho jméno se tu vyslovuje velmi málo, nikdo totiž nechce znovu rozplakat matku všech Weasleyů. Z myšlenek mě vytrhlo ostré sluníčko, jež takto brzy oslňovalo pole a louky v širokém okolí. Zatím to vypadá na jasný slunečný den. Aspoň počasí nám přeje.

Cítila jsem, jak mi do pravé nohy stěží proudí krev, a tak jsem již zkřížené nohy prohodila tak, aby se mi do pravé opět dostávala rudá kapalina. Těžce jsem si oddechla a opřela se o opěradlo lavičky, na které jsem už dobrých 20 minut uvažovala a k tomu popíjela kafe. Lidé většinou říkají, jak rychle čas utíká, ale mně naopak připadá, jako kdyby to byla věčnost, kdy jsme ztratili Freda. Pořád na to myslím, den co den, každou hodinu. Přála bych si, aby tu teď byl, abych ho mohla zase obejmout a políbit.

První slza se mi začala tvořit v koutku oka. Nechala jsem ji ukápnout. Následně jsem si rukou ohřátou od hrnku s kafem otřela obliječ. Tohle byla ale poslední slza, která mi dnes zvlhčí tvář. Budu silná, aspoň kvůli Georgovi. Chci tu být pro něj.

Uvědomila jsem si, že by bylo vhodné, kdybych šla pomáhat s přípravami dovnitř, a tak jsem dopila posledních pár loků té povzbuzující tekutiny a s hrnkem zašla do kuchyně. Zastavila jsem se ale na prahu, protože u stolu stála paní Weasleyová se svým hrníčkem černého čaje, ze kterého se ještě trošku kouřilo. Otočila svou zarmoucenou tvář přímo ke mně a já spatřila, že její obličej taktéž smáčejí slzy. Ani jedna z nás nemusela nic říkat, obě jsme věděly, co bylo důvodem jejího zármutku.

,,Zlatíčko, potřebuješ něco?" zeptala se tím medovým hlasem. ,,Ne, děkuji, jen jsem šla vrátit hrnek." odpověděla jsem jí vlídně. Došla jsem ke kuchyňské lince. Ruku jsem vstáhla ke kohoutku, abych hrníček umyla, když se ozvalo: ,,Nech to bejt, já to potom umeju." Bylo mi jasné, že paní Weasleyové člověk není schopný argumentovat, a tak jsem jen pípa něco jako děkuju a odešla nahoru. Na schodech jsem potkala rozespalého Rona. ,,Brý ráno." oslovil mě a já mu odvětila to samé.

Vešla jsem do místnosti, do které jsem měla namířeno. Pokoj Freda a George. Pořád je to takové divné být v jejich pokoji. Citím se tu jinak než dřív. Vždyť tu teď spí jen jeden namísto dvou. A už se mi opět začalo stýskat. Pohlédla jsem na stůl, na kterém dvojčata vždy vyráběla a testovala své žertovné předměty. Samozřejmě, že jsem ji tu nechala. Zrak mi totiž padl na svou dvanácti palcovou hůlku z dubového dřeva s žíní jednorožce. Musela jsem ji tu zapomenout, když jsem se tu naposledy dívala z okna. Georgovi to nevadí, ptala jsem se ho už snad tisíckrát, ale on mi pokaždé řekne, že chápe, když chci trávit čas tam, kde byl i Fred.

V tu chvíli jsem se rozhodla. Když tam zajdu hned, uleví se mi. Potřebuju ho zase na chvíli u sebe. Otočila jsem se a rázným krokem se vydala pryč, ale cestu mi neúmyslně zastoupil můj dlouholetý kamarád. ,,Kampak, maličká?" Takhle mi říkál vždy a to jako malej ještě nebyl žádná čára. Nebudu vám lhát, je to docela roztomilé, ale nikdy jsem nepochopila, co jsem komu udělala, že v mém okolí se vyskytují snad jen vysocí lidé. Když jdu potom vedle nich, nechtějte vědět, jak strašně to vypadá.