Small secret

I.

Tehdy v parku, byla nádherná a v rukou držela svoji malou sestřičku. Ty její oříškové oči a dokonalé hnědé vlasy které končily někde u pasu. Její pohledy na děti které si hráli na hřišti. Poznal jsem že miluje děti. Věděl jsem že ona by byla dokonalá matka pro naše děti.
"Prosím vás, mohl by jste mi na chvíli pohlídat Antony? Potřebuju si nutně odskočit" osloví mě a prosebně se na mě podívá "Jistě, počkám tu s ní" usměju se na ni a vezmu si k sobě kočárek kde už spinká malá Antony a ona zatím odejde.
Antony bedlivě hlídám. Nechci aby se jí něco stalo nebo ideálně aby ji někdo ublížil. Ta kráska již neznám jméno se sice vrátila asi do třech minut, za to mě to přišlo jako věcnost.
Věcnost které jsem si užíval...
"Děkuji vám, nevím co bych teď bez vás dělala"
Řekne a vzápětí se podívá do kočárku na An
"Nic se jí nestalo, střežil jsem ji jako oko v hlavě" usměju se na ni a ona mi úsměv oplatí
"Jsem Theresa" řekne a s úsměvem mi podá ruku "Liam" oplatím ji úsměv "Děkuju ti ještě jednou, oplatím ti to nijak..." "pojď se mnou na oplátku na večeři" přeruším ji
"Na večeři?" Podívá se na mě překvapeně a posadí se vedle mě na lavičku "Dobře" dodá...
Chvíli sedíme jen tak na lavičce a po chvíli to nudné ticho přeruším
"Proč jsi oslovila zrovna mě? Je tu plno dalších lidí, mohl bych ji třeba někam odtáhnout a zabít!" Povím pričemž z Antony nespouštím oči
"Nevypadáte jako vrah a už vůbec ne nijaký úchyl nebo únosce, teda je divné že sedíte sám v parku na dětském hřišti, ale nezdáte se nijak špatně. An se nic nestalo a to je hlavní" usměje se a zvedne malého plyšáka který ji vypadl z kočárku "Nedopustil bych aby se jí něco stalo"
"Je to vidět. Za tu dobu co tu sedím jsem neviděla tvůj pohled jinde" a jen co to dopoví, zazvoní ji telefon
"Milie, stalo se něco?" "Fred? V nemocnici?"
"Hned tam budu" "Neboj okamžitě"
Položí telefon
"Omlouvám se, budu muset jít. Volala mi přítelkyně mého bratra, měl nehodu. Musím za ním do nemocnice a zařídit hlídáni pro An"
"Klidně ji pohlídám já, teda pokud nebudete proti" odvětím "Vážně? To by jsi byl poklad, zaplatila bych ti zlatem" řekne s velkou úlevou na hlase "Pohlídám ji rád" "Dobře sejdeme se tak za hodinku tady, ano? Ať tě nezdržuji dlouho" "Sejdeme se tady v pět, ty se postarej o bratra a já zatím půjdu někam s An. Rád se s ní projdu" "Tebe mi seslalo samo nebe, děkuju"
"Není zač" podá mi tašku ve které má An všechny věci a odchází s vděkem do nemocnice.
Já zatím popadnu kočárek a vydám se s An někam projít. Už se těším na články na internetu s nadpisem "čí dítě vozím v kočárku? Je to snad moje dítě? Nad touhle myšlenkou se pousměju. Kéž by An mohla být doopravdy moje dcera...