Altarion III. - Vzestup Impéria - //Thradnuil FF//

Bitva o Altarion - část V.

Žena byla jako u vytržení. ,,Co se jí stalo?" zopakovala znovu a odhrnula bělovlasé dívce v králově náruči vlasy z čela. Pohled na její dceru ji momentálně víc bolel než těšil, a jak by také ne. Dívka vypadala hrozně. Její pleť byla navíc nepřirozeně bledá, ženě bylo nad slunce jasné, že pokud jí urychleně nepomohou, přijdou o její lidské vědomí, ne-li dočista o její život. To bylo to poslední, co by si její matka mohla přát. Stejně tak jako i král, který se ze všech sil snažil zadržovat slzy strachu.

Přestal povídat elfské kouzlo, cítil, že jeho magie tu nepomáhá, bez dalších slov padl i s dívkou na kolena a přitiskl si její hlavu k sobě na hrudník. Cítil, jak je slabá, křehká, měl pocit, že se mu každou chvílí rozsype v náruči. I přesto ji ale nadále svíral, jak nejpevněji mohl, jako kdyby ji odmítal nechat jít.

Okamžitě přiložila ruku k dílu. Král ve svém strachu a zármutku, kdy se i s Dorm lehce kolébal dopředu a dozadu, skoro ani nevšiml toho, že se žena vrátila se snítkou athelase, léčivé byliny, jež okamžitě přiložila dívce na rány. ,,Sálá z ní temná magie, nikdy jsem to u ní nepocítila, něco se muselo stát," snad jako kdyby se snažila odbočit od faktu, že jim Dorame odcházela před očima. Věděla o tom, že se její dcera spojila s Thranduilem, ovšem co nevěděla bylo to, že od něj získala i jeho temnotu.

Král se přerývavě nadechl. ,,Má to ode mne, při tom propojení se do ní přenesla část mne, jak ta dobrá, tak i ta temná," pověděl. Jeho hlas se nekontrolovatelně klepal, na konci věty se mu dokonce zlomil. Tak moc se o svou milou bál.

Nic na to neřekla. Neměla ani co. O temné magii slyšela, i o temnotě samotné, jen těžko ale teď věřila tomu, že by něco takového v sobě mohla nést i její dcera. Nechtěla za to ale krále vinit, vina to nebyla ničí. ,,Musí zabojovat, tohle musí zvládnout ona sama. Její dračice je stále při vědomí, alespoň tu musíme udržet," hlesla a podívala se na krále. ,,Vy jí můžete akorát podpořit, musíte do její mysli, najít ji tam a pomoct ji, podržet, ať se nevzdává," pronesla skoro až prosebně.

Vzhlédl od Doraminého těla. Teď už se mu v očích jasně leskly krůpěje slz. ,,Ale jak? Tak rád bych, ale nevím jak," pronesl tiše.

Na moment se zamyslela, přemýšlela, jak králi popsat to, na co se má připravit. Ona sama o tom jen četla nebo slyšela, nikdy toho nebyla svědkem, ani nikdy nic podobného využít nemusela. Teď ovšem tuto věc musel provést král, ne ona, ne nikdo jiný. Věřila totiž, že vzhledem k jejich duševnímu poutu bude spojení myslí fungovat mnohem lépe a efektivněji. ,,Musíte jí skrz vaše pouto najít," zlehka si ukázala na místo, kde jí bušilo srdce, ,,tady, a držet ji, nedovolit jí odejít," naléhala na něj. Čas běžel, byl nemilosrdný ke všemu, i k nim.

Opřel si Dorminy záda o svůj hrudník a přitáhl si ji do pevného objetí. Udělal tedy, jak žena řekla. Zavřel oči, zhluboka se nadechl a pokusil se soustředit se jen a jen ta to, co se dělo v jeho a Doramině hlavě. Na nic jiného, vypouštěl povyk, hlasy, řinčení mečů a zbraní, snažil se jít jen za tichým hlasem jeho milé, který jej unášel do vzdálených zákoutí jejich vědomí.

Dorm, kde tě mám?

***

Danmor shlížel na město v boji a plamenech pod sebou a jen ztěžka bojoval s pocitem narůstajícího vzteku. Ale alespoň věděl, že jeho dcera a žena jsou v pořádku. V jednu chvilku, nedaleko od sebe, spatřil mladou dračici, Dorminu sestru Dineth a rozhodl se letět k ní. Pár rychlými mávnutími křídly byl u ní a plamenem zpražil hrstku vojáků pod sebou. Dineth, je vše v pořádku? Optal se jí v myšlenkách, zatímco se rozhlížel kolem sebe.

Zadívala se na něj a loupla tmavě hnědým okem. Ani ne, je zde málo vojáků. Pokud nám někdo nepřijde na pomoci, nezvládneme to. Je tady větší nápor vojáků než v jiné části města. Musíš letět pro pomoc. Podívala se pod sebe.

Zamával křídly a porozhlédl se kolem sebe. A kdo by nám asi tak přišel na pomoc? Okolní království se do boje mezi Navari a Altarionem jen těžko vloží, možná vojsko králova Hvozdu, ale kdo ví, zda do toho chce král Thranduil svou rodnou zemi zatáhnout. Podotkl a zarazil se, když mu pohled padl na rudého draka, jak mrtev ležel ve změti boje. Když se podíval kousek dál, v podobném stavu tam zahlédl další dračí bytost, jak se ze všech sil bránila náporu vojáků. Supějíc vzteky se snesl k místu a těsně nad zemí se proměnil do své podoby, pouštějíc se do boje s muži z Navari.

Asi nechce. Navíc by trvalo moc dlouho, než by je sem přivedl. Letěla vedle něj a snažila se k zemi srazit co nejvíce vojáků. Nakonec musela použít svůj dračí oheň, aby mohla muže zabíjet ze vzduchu. Jinak to nešlo. Ale přeci někde musí být další vojáci. Naléhala dál.

,,Obávám se, že tohle je vše, co Altarion má," povzdechl si, zatímco se kolem sebe oháněl mečem. Po chvilce si všiml Rodese, jež bojoval kousek od nich a přidal se k němu. ,,Potřebuješ pomoct?" optal se s úšklebkem Danmor a postavil se po jeho boku.

I Dineth se změnila do své lidské podoby a a taky se pustila do boje. ,,Kdyby tu byl alespoň král. Věděl by, jak držet vojáky daleko od nás,'' povzdechla si a pokračovala v boji.

,,Kdyby věděl, jak to udělat, udělá to," odvětil jí Rodes, ohánějíc se kolem sebe. ,,Nejspíš má dost svého boje někde jinde," zasekl meč do dalšího z vojáků.

Danmor souhlasně kývl hlavou. ,,Pravda pravdoucí, upřímně nevím, co by nám mohlo ještě pomoci," zauvažoval a nastavil nohu dalšímu protivníkovi společně se svým mečem, na který se muž sám nabodl a padl mrtev k zemi.

,,A co kdyby zaútočili draci ze vzduchu? To by nám dopřálo alespoň pár minut," zauvažovala Dineth nahlas a na moment se rozdýchávala.

Danmor se zastavil a zamyslel se. ,,Ano, i to je dost dobrý nápad, proč to tak ne-," větu ale nedořekl, protože se vše semlelo strašně rychle. V jednu chvíli se ozval Rodesův výkřik, a ani ne za chvilku byl Danmor stržen mužem stranou. Jen s námahou se zvedl ze země, aby se mohl podívat na muže, ale v ten moment se zhrozil.

Rodes se na něj jen zlehka usmál, než s šípem, jež mu čouhal skrz na skrz ze zad a hrudi padl na zem. Danmorovi se zamlžilo před očima. Okamžitě byl u statečného vojáka a klečíc na zemi v krvi a prachu jej nadzvedl, aby si k sobě mohl přitáhnout jeho tělo. ,,Ne, ne, ne, příteli, notak, bude to dobré," pokoušel se huhlat. Nevěděla ale přitom, komu lže víc, zda jemu, nebo sobě.

Ku jejich štěstí místo vyčistili, musel se jen stáhnout do krytu sutin před případnou střelbou z luků. Dineth okamžitě poklekla k oběma mužům. Na tváři jí hrál vyděšený výraz. ,,Dobré je, že šíp neprošel srdcem. Minul ho. Možná je šance ho zachránit,'' snažila se i ona.

Kéž by ale měla pravdu. Bylo až moc pozdě a zranění bylo vážné. Rodes se jenom křečovitě usmál a sevřel ruku Dineth, jak jen nejpevněji mohl. Pohled otočil na Danmora. ,,To je v pořádku, příteli, je to v pořádku," pověděl přerývavě. ,,Padl jsem v boji za Altarion. Čestný a věrný až do konce svému králi," pověděl a chtěl se nadechnout k dalšímu slovu, ovšem ta již nepřišla. Jeho pohled strnul a sevření dívčiny ruky povolilo. S očima otevřenýma dokořán, ve kterých teď nebyl žádný život hleděl někam daleko, předaleko za Danmora, bez jakéhokoliv pohybu nebo známky života.