never stop running | tmr ✔

Kapitola 42. | Zlomená srdce

„Ne, musí to jít i jinak" prohlásí Thomas poté co mu Gally řekl jeho plán s Teresou , teď už jsme tu byli úplně všichni.

„A jak asi?" zeptá se mírně naštvaný Gally.

„Asi se bojíš , že to Teresa odskáče ,že?" dovolím si něco říct já, teď zraky všech patří mě a Thomasovi.

„C-cože o čem to mluvíš?" dělá, že nechápe.

„Tommy" vydechnu „Nedělej ze mě blbou, vím, že jsi jí miloval a teď je v tobě furt ta kapka toho, která se o ní bojí".

„Uniklo mi něco?"zeptá se nechápající Brenda.

„Vím, že je furt v tobě ten kus co jí má furt rád, ale pokud je nějaká šance zachránit Minha musíme to udělat, třeba i jí tím získáme zpátky" dořeknu a Thomas kývne.

„Takže ty si to nechtěl udělat jenom kvůli ní?!" vyjede na Thomase naštvaný Newt.

„Dej si odchod Newte, nerozumíš tak složitým věcem jako je láska" dovolím si na něj po tak strašně dlouhé době promluvit.

„Cože? Jak to vůbec můžeš vědět?"

„Stačí co jsem od tebe slyšela, ale to teď řešit nebudeme" chci se věnovat plánu ale Newt mě nenechá.

„A co ty hm? Proč mě tak nesnášíš?!" vyjekne na mě a já v sobě cítím naštvanost.

„Opravdu nevíš?"

„Ne to teda opravdu nevím" řekl to s kapkou ironie v hlase a tenhle tón mě strašně naštval.

„Zlomil si mi srdce!" zařvu na něj přes celou místnost, všichni přítomni na nás koukají se smutnými výrazy.

Newtův obličej se ihned z naštvaného změnil ve smutný, zlomený a lítostivý - skoro jako by si něco uvědomil.

„Milovala jsem tě fajn? A ty jsi mi zlomil srdce" s těmito slovy odejdu na střechu.

„Tess, počkej" uslyším za sebou.

Sedím na střeše se slzami v očích a ke mě si přisedne Newt , nemám náladu s ním mluvit a už vůbec se na něj podívat.

„Asi by jsme si měli promluvit" pronese po dlouhé chvilce ticha.

„Je ještě vůbec o čem?" nevěnuju mu jediný pohled, jenom se koukám do neznáma.

„Je toho hodně čeho by jsme měli probrat" nevím jak se tváří ani jestli se kouká na mě, jelikož se na něj nedívám.

„Hele Newte, jestli jsi tu od toho abych se ti já omluvila tak asi ztracíš svůj drahocenný čas. Nemám se ti za co omlouvat, pravda řekla jsem dost hnusných věcí a promiň ale jak už jsem řekla" konečně se na něj podívá, sleduje mě a hltá každé moje slovo.

Najednou se jeho vážný a kamenný výraz změní v úsměv - ano správně v úsměv, začne se smát.

„Co je tady k smíchu?" divím se a svraštím obočí.

„Řekla jsi ,že se neomluvíš, ale právě jsi to udělala" nepřestává se smát, já si pak uvědomím co jsem řekla a začnu se taky smát.

„Máš pravdu, byl jsem fakt idiot. Promiň, vím, že na to není omluva ale fakt se ti omlouvám. Věř nebo ne tak jsem si to celý ten půlrok vyčítal, chtěl jsem si s tebou promluvit, ale nevěděl jsem co říct" řekne potom co se přestaneme smát.

„Odpuštěno" usměju se na něj, on udělá to co mi tak dlouho chybělo - políbí mě.

Nic velkého, jen malý, nevinný a hebký polibek. Možná by se stalo i něco víc, kdyby do toho nevstoupil můj inteligentní bratříček.

„Ehm" odkašle si „Lidi " oba se na něj podíváme, cítím jak moje tváře naberou rudou barvu.

„Thomasi co tady děláš?" zeptám se nervózně.

„Dlouho jste se nevraceli, tak jsem se šel po vás podívat" konstantuje.

„No konec konců je stejně dobře ,že tu jsi , chtěl jsem vám totiž něco říct" promluví Newt vážným tónem.

Oba mu pokynem aby mluvil, on si místo toho vyhrne rukáv a na ruce jsou vidět fialové žíly.

„Asi bych to neměl dál tajit" já si dám ruku na pusu abych nevykřikla, cítím jak mi po tváří tečou slzy.

„Proč si sakra nic neřekl?" zeptá se Thomas za mě.

„Myslel jsem , že je to jedno" odpoví jednoduše, já se na něj furt zničeně koukám.

„Newte" vydechnu „Jak by to mohlo být jedno?" furt mi tečou slzy.

„Teď se musíme soustředit hlavně na záchranu Minha, nedělej si o mě starosti" pohladí mě po tváři.

Nedělat starosti? Vážně Newtone?! Nedělej starosti?! Bože můj já z tebe vyletím z kůže!

„Budeš v pořádku , něco vymyslíme" řekne mu Thomas, Newt mu věnuje jenom zamýšlený pohled.

Thomas po chvíli odejde a zůstanu tam jenom s Newtem.

„Jak se má asi Chuck? Nechala jsem ho tam" řeknu trochu posmutněle, myslím na něj každý večer.

„Bude v pořádku, Sonya se o něj postará" odpoví mi a obejme mě okolo ramen.

„To doufám" opřu si hlavu o jeho rameno, spolu pozorujeme západ slunce nad městem.

„To je fakt krása, naposledy si tohle pamatuju v Placu" promluvím a letmo se usměju.

„Škoda, že to nemůže být napořád" dodám ještě.

Kéž by jsme byli volní a pryč od ZLOSINu, mohli bysme spolu takhle každý den sedět a pozorovat západy slunce.

Až budeme volní tak tohle určitě uděláme, jen si přeju aby tohle všechno už skončilo a my všichni už byli navždy v bezpečí a nemuseli každý den bojovat o život.

„Jednou tohle všechno skončí" řekne a hned na to mi dá pusu do vlasů.

Chvíli tam sedíme než slunce úplně zapadne, pak se zvedneme a chystáme se přemístit dovnitř za ostatními.

„Tess"

„Ano?" dojde ke mě , chytne mě za ruce a podívá se mi zhluboka do očí.

„Chci abys něco věděla, víš asi jsem ti to měl říct dřív ale nebyla ta správná chvíle. Víš já, miluju tě" celou dobu mluvil nervózně „Tessie" dodá.

Celou dobu mi koukal do očí aby mi dokázal že je to pravda „Já tebe taky" usměju se „Newtie".

Na nic nečeká , přitáhne mě k sobě a pořádně mě políbí. Chvíli se tam tak líbáme, pak se odtáhneme, opřeme si čela o sebe a usmějeme se.

Tohle byl ten nejkrásnější okamžik v mém životě, bez pochyby.

Oba dva jsme byli jiní ale přesto stejní, patřily jsme k sobě jako díly skládačky a nikdy v životě by jsme se za nic nevyměnili.

Byli jsme pro sebe stvoření.

božeeee konečně si ty dva spolu promluvili, doufám, že jste za to rádi :))

každopádně newt je nakažený :(((( co si myslíte vy? bude v pohodě?

jo a btw viděli jste ten likehouse? bože to je taková srač.... fakt je to odpad 😂 ale upřímně mi tam přijdou sympatický úplně všichni... krom... ehm.... ehm... lady...