Moje malé tajemství

27. kapitola

Proč to tak bolelo. Vydechla jsem, zatímco jsem ležela v posteli den po maturitním plese. Rodičům jsem se vymluvila, že mi bylo blbě, ale ve skutečnosti jsem jen nemohla zadržet slzy. Bylo to jako kdyby všechno, co jsem v sobě minulou noc držela, vyteklo na povrch a nehodlalo přestat. Nikdy jsem ale necítila takový pocit zrady, takovou bolest, a přesto to byla jenom pusa, kterou ani neiniciovala.

Proč? Ptala jsem se sama sebe nechápajíc, co se to děje v mé hlavě. Neustále jsem se snažila ji nějakým způsobem odpustit, říkala jsem si, že to nic neznamenalo, že to byla jen nehoda, ale nefungovalo to. Každou chvíli jsem slyšela upozornění na novou zprávu, ani jsem se na to nechtěla dívat. Nakonec jsem nebyla schopna se z postele zvednout a skoro jsem ani nejedla, pouze když mě donutili rodiče.

Další den jsem bohužel musela do školy, ale byla jsem ve strašném stavu. Nespala jsem a stále jsem se cítila dost smutně.

Sednula jsem si na své místo a unaveně položila hlavu na lavici „Bože, ty vypadáš hůř než normálně!" zaslechla jsem Lucčin hlas. Pohlédla jsem na dívku, ale nic jsem neřekla a odvrátila tvář od ní „Co?" sedla si vedle mě a něžně mi položila ruku na záda „Co se stalo?"

„Nic..." zaskuhrala jsem držíc slzy na uzdě.

„Dobře... řekneš mi to až potom..." šeptala tak, aby nás nikdo neslyšel. Mírně jsem přikývnula, pak ale ani jedna z nás nemluvila. Vlastně po celou dobu školy jsem s nikým neprohodila ani slovo, i během hodin jsem se snažila vyhýbat pohledů učitelů, což docela fungovalo.

Když vyučování skončilo, tak zatímco všichni šli rychle na oběd, tak já jsem se svojí kamarádkou zůstala ve třídě „Tak?" vydala ze sebe dívka.

„Tak?" zopakovala jsem po ní.

„Proč vypadáš tak strašně?" pronesla poklidně dívka „Takhle jsem tě snad ještě nikdy neviděla..." pohladila mě po hlavě „Copak?"

„Já..." stekla mi slza „viděla jsem, jak Adélu políbila Aneta a... já vím, že je to hloupost se kvůli tomu cítit takhle! Ale... ale..." začala jsem vzlykat „proč se tak cítím..."

Lucku to zarazilo, ale potom zcela vážně pronesla „Jestli je to tak... tak ti za to nestojí..."

Její odpověď mě dostala, rychle jsem se na ni otočila a pohlédla ji přímo do očí „Co tím myslíš?"

„Že je zjednodušeně špatně, aby líbala někoho jiného, než jsi ty..." mluvila stále seriózně.

„Ale!" polknula jsem „Ale já to nechci skončit... já ji pořád miluju a navíc... myslím... že za to Adéla ani nemůže... co když za to může Aneta?"

Kamarádka na mě pohlédla s lítostivým výrazem „Dobře... spíš než se mnou by sis o tom měla promluvit s ní..." Nervózně jsem přikývnula. Bylo to asi nejlepší řešení, kterému jsem se ale z nějakého důvodu vyhýbala.

Sedla jsem si na postel a vzala do ruky svůj mobil. Nemohla jsem ho ani pořádně držet, z nějakého důvodu se nehorázně klepal a bylo pro mě náročné naťukat moje heslo. Po třetím pokusu jsem se tam konečně dostala, ale pořád se třásla. Polknula jsem tupě zírajíc na moji plochu, než jsem se konečně dostala do mého chatu s Adélou.

Pročetla jsem si zprávy, které mi poslala „Ahoj Niky," chvilku pauza, asi tak patnáct minut „Já... fakt jsem nechtěla... aby se to stalo. Omlouvám se," za dvě hodiny mi napsala znovu „Odpusť mi... prosím... prosím..." po pěti minutách na to napsala „Omlouvám se. Prosím nezlob se a napiš mi. Já... nevím, co mám dělat. Prosím..." texty působily čím dál zoufaleji a ani jsem to nedokázala číst dál.

„Hej..." napsala jsem ji.

„Ahoj," odepsala mi, ale potom rychle dodala „omlouvám se za to, co se stalo... já nechtěla to! Prosím odpusť mi..."

Dívala jsem se na to „Tak mi vysvětli, co se stalo..." přikázala jsem ji.

„Dobře!" zareagovala, a poté pokračovala v psaní „Aneta mi řekla, že jí je špatně a požádala mě, abych šla s ní ven, takže jsem souhlasila. No a potom chtěla, abychom šly za roh té budovy, protože tam nejsou lidi. A pak... mě prostě políbila. Byla jsem překvapená natolik, že jsem se nemohla pohnout, ale přísahám, že jsem nic nedělala, že jsem ji to ani neopětovala... ale já vím, měla jsem ji okamžitě od sebe odtrhnout, jenže stalo se to tak rychle..."

Při pohledu na tu zprávu jsem začala brečet, ani nevím proč „Odpustím ti, když mi něco slíbíš..."

„Cokoliv!"

„Už nikdy nebuď s Anetou ve stejné místnosti sama, už nikdy ji nedovol se tě dotýkat a udržuj si od ní alespoň metr odstup."

„Dobře!" odepsala dívka bez jakéhokoliv přemýšlení.

Tiše jsem se zasmála a utřela slzy „Vážně mě miluje... proč jsem o ní jen pochybovala..."

„Miluju tě," náhle mi napsala Adéla.

Trochu mě to překvapilo, ale posléze jsem ji odpověděla „Já tebe taky..." chvilku jsem se dívala na náš chat, než jsem se odvážila dodat „A máš teď čas?"

„Na tebe? Určitě!"

„Nechtěla by sis zase něco zahrát? Alespoň na chvilku..."

Dívka mi to odsouhlasila, i když jsem ji řekla, že si s ní pořád nechci volat. Zase jsme se věnovaly dungeonům pro páry. Bohužel jsme se seknuly u jednoho vzhledem k tomu, že jsme obě na tu hru dlouho nehrábly. Nakonec jsme hrály do konce dne a i den poté, vlastně se mi věnovala celý týden bez přestávky. Psaly jsme si i ve škole o hodinách, což jsme nikdy předtím nedělaly, ale bylo to skvělé.

„Přijdeš zítra na můj maturitní ples, že jo?" napsala mi v pátek dívka.

„Samozřejmě, že přijdu," pousmála jsem se „nemůžu přece přijít o tak důležitý den mojí přítelkyně, ne?"

„Nemůžeš!"

Její odpověď mě rozesmála a odepsala jsem ji „Miluju tě..."

„Taky tě miluju," zareagovala.