Neviditelná křídla

15.

David

„...Jednoho dne, se však..." ...narodila dívenka, která měla proměnlivá křídla. Byla to vyvolená, které bylo předurčeno políbit jednoho z mladíků, do kterého se zamiluje. Pak teprve doplní se stránky v knihách budoucnosti. Jak to může být v téhle knize? Clare se ke mně celou tu dobu tiskla, a jenom poslouchala. Okolo nás se třepetala moje křídla. Byla opravdu krásná a já se nejspíš zamiloval. Ne, to není můj úkol, nesmím se zamilovat, to ona do mě se má zamilovat. „Já myslím, že pokračování zítra." Pronesl jsem po chvíli, ač nerad jsem se zvedl od ní z postele. „Hele, zrovna mě to začalo bavit." Řekla mi uraženě a já se pro sebe pousmál a pokrčil rameny. „Jsi zlý." Našpulila naštvaně rty, nevím, jak dlouho se ještě udržím. „No, jo." Knihu jsem vrátil do police a došel zpátky k její posteli. „Si jako myslíš, že teď usnu, když si mi to nedočetl?" zeptala se a zabalila se do peřin. „Nemyslím, vím, dobrou čarodějnice." Zašeptal jsem potichu a naschvál jemně. Pak jsem se naklonil a dal jí lehkou pusu na tvář. Ona se usmála. To nejspíš neví, ale když dám někomu pusu na tvář, tak během chvilky usne. Zhasnul jsem světla a vyšel ven, opatrně jsem zavřel dveře. Oddechnul jsem si a vydal se chodbou ke svému pokoji. Už jsem byl skoro u něj, když jsem za sebou slyšel kroky. „Vaše výsosti, máte se okamžitě dostavit i s bratry do trůního sálu." Já protočil oči a vydal se poslušně s nimi. Cestou se ke mně připojili bratři. „Hele, myslíš, že je to fakt ona, i když nemá křídla?" zeptal se šeptem Oskar. „Má stejné oči jako my, mění barvu a modránek taky může pít." Pokrčil jsem rameny. „No jo, ale i tak měla mít křídla." „Já bych se nelíbal s takovouhle plachou holkou, kdybych si nebyl jistý." Řekl vedle mě Ivan. Já klidně, protože je fakt nádherná. Došli jsme do sálu, kde můj otec netrpělivě seděl na trůnu, moje matka seděla s kamennou tváří, vedle něho a děda stál opodál. Došli jsme, až k němu a otec spustil. „Takže, pánové. Davide, pro tebe mám další dívky na vyzkoušení a vy kluci, půjdete zase zítra hledat. Ta ženská nám vůbec nepomohla." „Otče, já myslím..." „Já se tě neptal, musíme jí najít, dřív, než oni, nemůžeme prohrát." „Oxforde, nech ho, já myslím, že ti chce něco důležitého říct." Zastal se mě děda a kývnul, na mě, abych mluvil. „Myslím, že to naše pátrání tímto způsobem je k ničemu, protože pokud já vím, tak se do mě musí vyvolená zamilovat." „Hochu, to je pravda, ale polovina těch dívek se do tebe zamiluje ne první pohled, takže tuhle starost máme z krku." „No, dobře, ale já myslím, že, vyvolenou, už jsme našli." Všichni v sále utichli a upřeli na mě zrak. Já se díval otci zpříma do očí. „Ne, to je nesmysl, vždyť nemá křídla, a je tak slabá." Vysmál se otec a já se podíval na matku. „Má pravdu, je to ona." Řekla po chvíli. „Nesmysl, nemá křídla je to obyčejný člověk." Zatínal jsem pěsti, ale po jeho slovech jsem vybuchnul. Roztáhnul jsem křídla a napřímil se. „Otče, poslouchej nás chvíli! Myslíš si, že tohle, by dokázal obyčejný smrtelník?! Dokázal by roztříštit naše okna na miliardy kousků a všechny stráže vyhodit ven?! Nikdo nikde nenapsal, že bude mít křídla! Má stejné oči jako my, akorát změnily barvu, když se naštvala! Pije náš čaj a nic to s ní nedělá! Pamatuje si válku očima dítěte! Mám pokračovat, nebo jsou to dostatečné důkazy?!" křičel jsem na něj a moje křídla se výhružně třepala. Na konci proslovu jsem se opět uvolnil a založil ruce na hrudi. „Dobře, přiveďte jí." Řekl otec strážím. „Ne, nikoho nevoďte, nechte jí spát, ráno si s ní můžeš promluvit, ale nebudeme jí zkoušet, bude to tak lepší." Zarazil jsem stráže. „Fajn, ať je po vašem." Vzdychl nakonec otec a já se vítězně usmál. „Ráno to nějak vyřešíme." Řekl po tom a zvedl se. „Dobře ty brácha," zašeptal mi Oskar a Ivan ho doplnil: „Já z tebe měl normálně strach." „I když z tý holky větší." Zasmál se a mě zacukaly koutky úst. Matka se usmála a i s dědou přišli k nám. „Dobře ty." Poplácal mě děda po zádech a mamka mě objala. „Ty, už si nám tak vyrostl." „Mami, nemusíš mě umačkat." Zasmál jsem se. „Davide, zkus to s Clare nějak urychlit, než se dozví, co je vlastně zač, mohlo by se to trochu zkomplikovat." Řekl děda a já jenom přikývl. „Tak a teď jděte spinkat, chlapečci moji." Objala nás mamky všechny perutěmi a my se s kluky na sebe otráveně podívali. Když nás pustila, tak jsme se rychle vydali do pokojů. „Tak jsem zvědav, jak to chceš urychlit." Posmíval se mi Ivan. „Kouzlo osobnosti, ne?" Odpověděl jsem mu a pak zavřel dveře od mého pokoje.