Neviditelná křídla

22.

Clare

Rychle jsem se zvedla a jak nejrychleji to šlo, tak běžela pryč po mostě. Moje vlasy, ž byly rozpuštěné a vlály za mnou. Přeběhla jsem most a kus lesa. Jenže pak jsem se ocitla na mýtině. Na ní stála naproti mně skoro celá armáda a Apoll držel Kas nůž přímo pod krkem. Jeho bratři drželi Chelse. Co ode mě chtějí, kruci? „Výborně, já věděl, že nebudeme muset chodit daleko." Zasmál se Apoll a přirazil Kas nůž těsně ke krku. „Co chcete?" zeptala jsem se se zatnutými pěstmi. „Dvě věci, teď půjdeš hezky dobrovolně s námi a zapomeneš na něj!" křiknul na mě. „Já s vámi ale nikam nejdu." Odpověděla jsem vzdorovitě. Apoll i s bratry se zasmál a pak kývnul na svoje bratry. Ti se napřáhli oba dva a jednou ranou padla Chelsea dolů mrtvá. Já vyjekla a zakryla si ústa. „Vidíš, to byla špatná odpověď. Tak dobře, půjdeš po zlém, ale na něj zapomenout musíš!" „Já nějak nechápu." Řekla jsem zmateně se slzami v očích. „Prostě musíš zapomenout na Davida a zamilovat se do mě!" Já na ně zůstala s pootevřenými ústy koukat. „To mi nemůžeš jen tak přikázat, do tebe bych se nezamilovala, ani kdybys byl poslední kluk na téhle planetě." Zamračila jsem se. „Fajn tak to půjde po zlém! Stráže!" Zařval naštvaně a pak se vítězně usmál a to, co udělal, mi zůstane už navěky v mysli. Nůž zabodnul. „Ne!" zařvala jsem na celé kolo a okolo mě se to rozléhalo a stráže si museli zakrýt uši. Kas spadla na zem vedle Chelsea. Mě začaly téct slzy velkým proudem a moje oči zase změnily barvu. Nad námi se začaly stahovat mraky a ve chvíli, kdy jsem zvedla ruce, tak sjel z nebe obrovský blesk a spustil se liják. Blesk zapálil les okolo a oheň se rozšiřoval, i když na něj pršelo. Prudký vítr mi přinesl Kas s Chelse a každou položil vedle mě z jedné strany. Já zrychleně dýchala a pak jsem z plných plic zaječela. Všichni si bolestně zacpali uši a z nebe sjelo dalších několik blesků, které zasáhly přímo vojáky. Strašně mi třeštila hlava, a vztek mi proplouval celým tělem. Letmo jsem na obloze zahlédla tři páry křídel, ale moje pozornost byla věnovaná armádě přede mnou. Po obličeji mi stékaly slzy a třásla jsem se po celém těle. Z nebe padal jeden blesk za druhým a já to nedokázala zastavit. Les okolo mě byl v plamenech. Vojáci začali utíkat, jenom Apoll se ke mně rozzuřeně rozlétl. Jenže v letu se na něj někdo vrhnul a srazil ho k zemi. Byl to David. Jak mě našel? Já pořád dýchala rychle a vítr mi vší silou vháněl vlasy do obličeje. Najednou se mi vybavil ten obraz z mého dětství. Já se zasekla a začalo pršet ještě víc. Před očima se mi střídala tma s tím obrazem. Najednou jsem cítila slabou vůni máty. Někdo mě chytil za ramena. Poznala jsem, kdo to je. Ne, já mu nechci ublížit. „No tak, Clare, už je všechno v pořádku uklidni se." Zašeptal mi někdo jemně do ucha. „Jsem s tebou, vidíš?" zahalila nás temná křídla a já se najednou uvolnila. Podlomila se mi kolena a spadla jsem mu přímo do náruče. On si mě k sobě pevně přitisknul a rychle vzlétnul do vzduchu. Třásla jsem se po celém těle a bolela mě záda. Déšť s větrem ustal a požár také. Všechno se vrátilo do původního stavu, až na mrtvé vojáky. Byla jsem naprosto vyčerpaná a slabá. „Proč?" zašeptala jsem zoufale, ale on jenom zpříma hleděl před sebe na cestu a zatínal čelisti, jakoby nevěděl, o čem mluvím. Chtěla jsem se s ním hádat, jenže na to nemám sílu. Tak jsem jenom dál bezvládně ležela v jeho náruči a smiřovala se s tím, že odsud jenom tak neuteču. David doletěl, až na naší terasu, a kousek za námi přistáli jeho bratři. David mě donesl do postele a jemně mě na ní položil. Já se nadechla, abych něco řekla, ale on mi dal lehce prst na pusu. „Pšššt, musíš si teď odpočinout." Usmál se a pak mi dal zase pusu na tvář. Hned se mi začala stahovat víčka.