Neviditelná křídla

23.

David

Nemůžu jí to říct, musíme vymyslet, nějakou dobrou výmluvu, abych jí neprozradil pravdu. Tak jsem jí dal rychle pusu na tvář, aby usnula. Byla nádherná a roztomilá, když spala. Nemůžu jí nechat někomu, jako je Apoll. Potichu jsme za ní zavřeli dveře a Ivan pro jistotu zamknul dveře na balkón a nechal dva strážné, aby je hlídali nenápadně zvenku. „No." Vykulil Oskar vyčerpaně oči a mě jenom zacukali koutky. „Zajímavé poledne, že?" Zeptal jsem se ho ironicky s úsměvem. „To teda, snad, už dá pokoj." Rozesmál se Ivan a vydali jsme se nejdříve za dědou do pokoje. Pomalu jsem zaťukal a pak vešel. „Výborně jste tady, zrovna jsem pro vás chtěl jít!" vykřikl radostně děda a vedle něj seděla moje matka. Všichni tři jsme vklouzli dovnitř a zavřeli za sebou zase dveře. „Chlapče jsem na tebe pyšná, měl si jí vidět, jak nad tebou i se Sárou seděla, když si byl v bezvědomí. Měl si na mále a ona ty stráže málem rozmetala na kousky. No a pak ta obrovská bouřka, to děvče mě nepřestane udivovat." Tvářila se mamka nadšeně. Já z toho nadšený nebyl, nechci jí zlomit srdce. Nemůžu to udělat. „Posaďte se, máme pár nápadů, jak bys mohl tu věc...urychlit." „Já myslím, že to není věc," řekl jsem potichu. „To samozřejmě ne, ale potřebujeme si jí nějak pojistit." Já jenom nejistě přikývnul. „Sousední král nám oznámil, že už se o n pokoušet nebude, jelikož našli nějakou jinou dívku, která má křídla a nevyplivnul jí kruh." Pokrčil děda rameny. „Tak ti řekneme pár míst, kam jí můžeš vzít a no, dál prostě víš, co..." odmlčela se matka a Oskar vedle mě zakryl smích zakašláním. Já si jenom dal hlavu do dlaní. „Nezapomeň, že se do tebe musí zamilovat, co nejdřív a pak tě políbit. Zítra odpoledne má přijet tvoje snoubenka." Já se zasekl a prudce jsem se podíval na matku. „Cože?!" vykřikl jsem nechápavě. Já jsem zasnoubený, jako co? „Tvůj otec tě nedávno zasnoubil s Karoline Bestrovou." „To si děláš srandu?" Zeptal jsem se s rozšířenýma očima. „Ne, broučku, musíš to udělat, jinak se k našemu království nepřipojí přístav." „To myslíš vážně Anastázie?" zeptal se můj děda a já jenom nevěřícně kroutil hlavou. „Samozřejmě, že ano a teď, už dávej pozor." Já skoro celou dobu nevnímal. Jak můžu chtít po jedné dívce, aby se do mě zamilovala, jenom kvůli jednomu polibku a potom jí hned říct, že jsem zasnoubený. „Rozuměl si?" „Ano matko." „Výborně tak utíkej." Usmála se na mě a já se zdrceně zvednul. Děda šel za mnou. Když zavřel dveře, tak jsem vydechnul. „Doprčic!" zakřičel jsem na celý zámek a svezl se přímo na chodbě na zem. „No hochu, nevím, co s tímhle budeš dělat. Jenom doufám, že si to pořádně rozmyslíš, než..." Odmlčel se, ale mě bylo jasné, co chce říct.