Neviditelná křídla

24.

Clare

Probudila jsem se zhruba krátce po poledni. Musím se Davida zeptat, proč vždycky, když mi dá pusu na tvář tak hned usnu. Pomalu jsem se nadzvedla na loktech. „Dobré ráno, po druhé." Usmíval se naproti mně u nohou postele a jeho křídla se okolo něj třepetala. „No dobré." Usmála jsem se taky a pak odhrnula peřinu. Pomalu jsem se postavila a došla k němu. On si mě lehce svým křídlem přitáhnul k sobě a já se zasmála. „Co takhle, kdybych ti ukázal, jedno moc hezké místo?" „Nebudou tam, tam ti?" Zeptala jsem se roztřeseně a podívala se mu do očí. Začala jsem se v nich topit. „Ne, neboj se." Zašeptal pobaveně a pak mi lehce obmotal ruce okolo pasu. Vyvedl mě ven na terasu a následně se rychle vznesl do oblak. Já se k němu natiskla, i když už ne tak vystrašeně, jako naposledy. „Už zase? Neboj se, nic se ti nemůže stát." poznamenal pobaveně a trochu se odtáhnul. Já se na něj vyčítavě podívala. „To si říkal i naposledy a jak to dopadlo? Sletěla jsem dolů z padesáti metrové výšky." Povytáhla jsem tázavě obočí, zatím co on se pořád pobaveně usmíval a letěl neznámo, kam. „Ale chytil jsem tě, ne?" Já ho probodla pohledem, ale to on už přistával. Ladně se snesl k nějaké skále. Postavil mě na zem a já se trochu odtáhla. Nemusí být, až zas tak u mě, že jo. „Já tě neukousnu." Zasmál se a lehce zatřepal křídly. „No jen aby." Zamumlala jsem. „Já to slyšel." Pronesl zase se smíchem. „No a?" „No, neměl bych být třeba naštvaný?" „Víš co? Já bych mohla na tebe být naštvaná za miliardu věcí, jenže moje názory nikoho nezajímají. Rvete se tady o mě jako o hračku a já nemám, ani páru proč." Řekla jsem naštvaně a rozešla se k té jeskyni. Bylo tam světlo a tak jsem se obratně vyhnula krápníkům a loužím. Viděla jsem naprosto bez problémů. David šel trochu zaraženě za mnou a já pak vylezla u nějakého jezírka. Okolo něho byla měkká zelená tráva a mech. Vydechla jsem, protože to bylo krásné. „Ty, ty..." zakoktal za mnou David a já se nechápavě otočila. „Co?" „Tys tam viděla?" zeptal se nevěřícně. „No, už od malinka, mi to nedělá problém. Vždycky jsem chodila do jeskyní a na bylinky v noci a viděla jsem skoro jako ve dne." Pokrčila jsem rameny. „Aha." Pronesl poněkud zaraženě a já si sedla do trávy. On si sednul těsně vedle mě. Já chvíli mlčky pozorovala jezírko a pak jsem si lehla na záda a ruce si dala na břicho. „Proč se to všechno děje?" zeptala jsem se ho a upřela na něj svůj pohled ze zdola. „Né, teď se o tom fakt bavit nechci, odpoledne ti to děda vysvětlí." Zasmál se pobaveně a otočil se, tak, že seděl vedle mě v tureckém sedu. „Dobře, a řekneš mi alespoň zatím, co mám dělat, aby tahle šílenost přestala nebo abych zase nepodpálila les?" zeptala jsem se suše, protože mě to, už nebavilo. „No tak nedávat nikomu kromě mě pusu, to by mělo stačit." Řekl a já se na něj prudce otočila. „Cože? To jako proč?" zeptala jsem se zamračeně a on jenom pokrčil rameny. „Tak ještě si tu pusinku můžeš dát Apollovi, vtom ti bránit nemůžu." „Fuj to bych radši líbala kámen." Pronesla jsem znechuceně a on si pro sebe zamumlal: „To je dobře." „Co si říkal?" zeptala jsem se pro jistotu. „Nic, nic." Moc jsem mu nerozuměla, a tak jsem to neřešila.

Docela dlouho jsme si povídali. On je naprosto úžasný, já se, asi zamilovala. Ptáte se, proč tam je to, asi? Protože to nejde on má křídla a já ne, to prostě nejde. „Hele a teď mi vysvětli, proč když mi dáš vždycky pusu na tvář tak usnu?" zeptala jsem se se smíchem a opřela se na loktech. „No, to vlastně, ani nevím, vždycky když dám prostě někomu pusu na tvář tak začne být unavený a během chvilky usne. Tak to prostě je." Pokrčil s úsměvem rameny. Pak se na mě podíval a udělal něco, co bych v životě nečekala. Naklonil se ke mně a přitáhnul si mě rychle k sobě na klín. Mně se trochu zadrhnul dech. Okolo mě se třepetala jeho křídla. Fascinovaně jsem je pozorovala. „Můžu?" zeptala jsem se nejistě a upřela na něj pohled. On jenom lehce s úsměvem přikývnul a křídlo přivinul těsně k nám. Zvedla jsem ruku a lehce mu přejela po peří. Křídla se trochu zachvěla. Byla tak heboučká a kouzelná. „Proč je máš tmavě modrá?" zeptala jsem se a dál je pečlivě zkoumala. „Protože jsem se narodil sice jako poslední, ale budu otcovým nástupcem, proto jsou tmavě modrá a ne světle." Řekl jemně a vzal si jeden pramínek mých vlasů do ruky. Hrál si s ním a já s jeho peřím.