Život v době Z

1. Latte macchiato

Už to byl nějaký ten čas, kdy jsem se naposledy takhle hrozně vyspal. Abych byl přesnější, předvčerejškem.
Donutil jsem své staré sedmnáctileté kosti a svaly, aby mě zvedly z postele a jen co se moje nohy dotkly studených dřevěných prken mého pokoje, už jsem slyšel z chodby rámus. Žádná novinka.
S mohutným zabručením a novým plánem na zdařilou sebevraždu, kterou pravděpodobně nikdy nezrealizuju, jsem se doplazil ke skříni.
Každý den to stejné, vstát, jít do školy, vrátit se,  učit se, jít spát. Někdy si říkám, kam zmizel ten malej kluk, kterej od rána do večera lítal po venku, vracel se s odřenými koleny a lokty, vyraženým zubem a se spoustou energie. Můj život se stal šedivou skvrnou na jinak černém saku společnosti.

S již uvázanou kravatou, košilí a vestou se znakem prestižní školy jsem se vydal dolů do kuchyně.
,,Mami, kde mám klíče?" Na můj křik je většinou odpovězeno ještě větším křikem, ale dnes bylo všude ticho a klid, divné. Přísahal bych, že ještě před chvílí jsem slyšel rámus, ale nikdo nezabouchl dveře. ,,Mámi?" Vydal jsem se prohledat dům. Kuchyně byla prázdná. Na plotně se nevařila voda na čaj a ani na stole neležely ranní noviny. S podivným pocitem v žaludku, který se pomalu přesouval do krku jsem se vydal do obývacího pokoje.
,,Pan Spencer by tu měl být každou chvíli," mužský hlas, který se z obývacího pokoje takto náhle ozval, jsem nepoznával. Můj táta neměl tak hluboký hlas. Vyděsilo mě to. Opatrně jsem zalezl zpět do kuchyně a hledal nějakou zbraň. Můj mozek hned nabízel nápad s nožem. To jsem okamžitě zamítl. Popadl jsem dřevěnou paličku na maso a vydal se ke křeslu, odkud vycházel ten nepřiměřeně hluboký hlas.
Rozmáchl jsem se paličkou a někdo mi těsně před hlavou toho vetřelce chytil ruku. Ocelovým stiskem mě donutil povolit sevření a palička spadla na ošuntělý perský koberec.
,,Co to-?!" Hleděl jsem do očí jednomu ze členů ochranky. ,,Pušť mě!" Muž k mému překvapení poslechl a já si rychle zkontroloval, jestli mi něco nezlomil. Na zápěstí jsem měl červený otisk jeho prstů, ale jinak jsem byl v pořádku.
,,Pane Spencere, právě v čas, za dvě hodiny máte jednání." Muž v křesle byl docela malý, tedy na mé poměry a velmi mladý, nanejvýš o čtyři roky starší než já. Unavené oči, které byly jeho věku nepřiměřené, zvýrazňovaly kruhy pod očima.
,,Cože?" Nevěděl jsem komu z nás dvou tady hrabe víc. Podíval jsem se na ochranku, ale ten tam jen tak stál a čekal co se bude dít.
,,Musíme už vyrazit, do Londýna pojedeme asi tak třicet pět minut."
Já zíral na něj, on zíral na mě, i když trochu mrtvě, ale jenom já jsem si zřejmě říkal, co se tady děje. S mými přáteli jsme čas od času udělali pár hovadin, ale tohle jako jejich práce nevypadala.
,,Moc vtipný, ale já musím do školy," odvrátil jsem se k odchodu a chtěl popadnout školní brašnu, ale muž v křesle si odkašlal a stoupl si. Byl nejméně o hlavu menší než já.
,,Pane premiére, je to vaše povinnost."
Zůstal jsem tam stát jako opařený. Z jeho očí se nedalo nic vyčíst, pokud se jednalo o vtip, ten chlap byl profík ve svém oboru.
,,Premiér?"

__________________
Ještě jednou vás chci přivítat u své nové knihy, a také u její rozjezdové kapitoly. (Takže to znamená, že tahle kapitola nebyla nic moc.)
Popravdě, tato kniha vznikla ve tři ráno, kdy se mi do hlavy vloudil nápad, jak by to asi vypadalo, kdyby mladé stereotypy vládly světu. Snad se budete bavit.

Pokud budete chtít, můžete zanechat hvězdičku a nějaký komentář, udělá mi to nesmírnou radost.