Neviditelná křídla

30.

David

Její oči sledovali jeden jediný bod. „Už vám nepřijde tak křehká, že?" Zasmál se znovu. Já došel, omámeně, až k dědovi. Anna, nehýbala se. Když jí políbím, dopadnu stejně. Navíc její rty byli celé popraskané, nedalo se na ní dívat. Tohle se stát nemělo. „No princi, teď je mnohem přitažlivější, že. Víte co, co kdyby, jsme to ještě vylepšili? Chtěli jste její křídla, ne? Karoline, jen do toho." Cože? Nechápal jsem. Už zase. Jenže ona se jen strašidelně usmála. Rozešla se k ní a všichni jí sledovali. „Neopovažuj se ty blbko!" Křikla na ní naštvaně Rihana a chtěla se k ní rozeběhnout. Jenže jí zadržely, černé vodní šlahouny. „Nedělej to, je to i tvoje dcera ty bastarde!" Zakašlala a celá se svezla bolestně na zem. „To ano, ale nebyl jsem to já, kdo udělal chybu." Zasmál se znovu. Karoline jí něco pošeptala a Clare se zvlnily vlasy. Vítr jí vynesl do vzduchu. Všechno začalo na novo. Okolo ní se vytvořila koule a mimo ní začalo zase foukat a mohutně pršet. Tak dost, na tohle se fakt dívat nebudu! Naštvaně jsem se vznesl a vletěl přímo k ní do koule. Okolo mě zavládlo ticho. Clare se vznášela naproti mě, zničená a s mrtvým pohledem. „Clare, slyšíš mě?" Zeptal jsem se potichu a přiletěl těsně k ní. „Já vím, že mě neslyšíš, ale alespoň to zkus, prosím. Tohle nejsi ty. Prosím, vrať se zpátky, já vím, že jsem ti ublížil, ale chci to napravit. Prosím, už to nikdy neudělám, musíš se uklidnit." Stoupl jsem si těsně k ní na malou neviditelnou plošinu. Okolo nás jsem rozprostřel moje křídla. „Už si u mě. V bezpečí. Nikdo ti neublíží, ani já ne." Díval jsem se jí upřeně do očí. Ona zvedla hlavu a zabodla do mě svůj černý pohled. „Chci zpátky tu křehkou bytost, která se musí chránit. Nechci bezcitnou a odvážnou holku, chci tebe." Hlesl jsem zmučeně. „Je mi jedno, jestli teď umřu," usmál jsem se smutně a sklonil se k ní. V jejích očích se začaly sbíhat barvy. Vířily tam tmavé modře. Její dech byl zmrzlý, ale já už nehodlal čekat. „Miluju tě," zašeptal jsem a jemně přitiskl svoje rty k těm jejím.