Altarion III. - Vzestup Impéria - //Thradnuil FF//

Bitva o Altarion - část VI.

Bylo to, jak žena řekla. Doramina mysl měla podobu temné mýtiny s jedním stromem bez listí, jež bylo napadané kolem jeho mohutného kmenu s našedlou kůrou, skoro až černou, kolem kterého se motala hustá mlha.

Celé okolí bylo potemnělé, nijak přívětivé, za to mohla Doramina temnota, nebo spíš temnota její a krále, která jako jedna z posledních přežívala. Možná, že jindy by vše mělo podobu rozkvetlé louky s hejny motýlů a pestrobarevnými květinkami, na stromě by štěbetalo ptactvo a lesklo se zralé ovoce, ovšem nyní, když Dorame umírala, nebyl život ani zde.

Pod oním stromem ležela modrá dračice, schoulená v klubíčku, z pod křídla jí z rány tekla krev a marně se snažila nozdrami šťouchat do bělovlasé dívky v tmavých, splývavých šatech, která jen tak tak popadala dech, ale nijak jinak na dračici, ani na své okolí nereagovala. Pod kůží se jí zřely černé žíly, rty měla skoro až černé a vlasy protkané stejno barevnými prameny.

Dračice sama ji probudit nemohla, o to se teď musel pokusit král a jeho magie, magie jich dvou, přes jejich pouto. Donutit ji otevřít oči. Dračice ještě jednou strčila hlavou do dívky, než zvedla smutný pohled směrem k přicházejícímu králi, který jen ztěžka přes mlhu viděl svou milou a dračí bytost.

Tiše přišel blíž a poklekl u své Dorame. Pohladil ji jemně po tváři a zlehka zamrkal očima, do kterých se mu opět vlévaly slzy strachu. ,,Nejsem si jistý, jestli mě slyšíš nebo ne," promluvil, a neuniklo mu, že se jeho hlas po místě rozléhal, jako kdyby se nacházel v ohromném sálu, ozvěna doléhala zpět k jeho uším hned z několika různých směrů. Znělo to, jako kdyby najednou mluvilo několik dalších lidí naráz a tiše opakovali jeho prosebná slova. ,,Ale pokud ano, pak věz, že jsem u tebe,'' nechal jeho ruku položenou na její tváři a čekal, snad na zázrak, snad na to, že se probudí, otevře oči a padne mu do náruče, tak jako pokaždé, když jej viděla. Tak moc chtěl slyšet její zvonivý smích, její sametový hlas, tak moc po tom toužil, jako nikdy předtím.

Nic z toho se ovšem nestalo. Dívka se ani nepohla, jen tam dál ležela, bez jakékoliv známky toho, že by jej snad jen slyšela. Thranduil pocítil, jak mu po tváři stekla jedna zbloudilá slza, ovšem snad ihned jej následovala druhá, a pak i ty ostatní. ,,Prosím, Dorm, vrať se mi. Já, tvoje matka, sestra, Mindë, všichni o tebe máme velký strach," naléhal na ni dál a přitáhl si ji do svého objetí, nechávajíc horké slzy dopadat na její bledou tvář. ,,Přežila jsi toho už tolik. Zvládla jsi žít v době, kdy vládl Arden, zvládla jsi mi pomoci s královstvím a zažila jsi další věci," nadobro se rozvzlykal.

Koutkem oka si všiml toho, že se mýtina po okrajích začala rozpadat. Mizela, společně s tím jak mizela, ztrácela se v pouhou temnotu, nekonečnou nicotu se zpomaloval i dech Dorame. Její obličej byl bělejší více a více a chlad z ní přímo sálal. ,,No tak, neopouštěj mě," vzlykl Thranduil, tisknouc si dívku k sobě, snad jako kdyby ji chtěl ochránit před nicotou kolem sebe.

Dračice snad jako kdyby chtěla podpořit králova slova, tlumeně zavrněla. Nijak vesele, nebo šťastně, ne, toto byl zvuk čirého zoufalství a bolesti. A přesně to cítil i Thranduil, a krom toho všeho také neskutečnou prázdnotu, jež narůstala víc a víc. Svou hlavou strčila následně do krále, možná si i ona vydobývala svůj podíl pozornosti, a pak položila hlavu dívce na klidně se zvedající hrudník.

V ten moment se kolem ohromného draka rozzářil vzduch bledě modrým světlem stejně tak, jako slabě zazářily znaky jak na těle Dorame, tak i na ruce krále, a tak jasně jako mladé dračici.

Slyšela ho, vnímala ho, jen byla slabá na to mu dát svou odpověď, ozvala se proto alespoň takto. Místem se hnal tichý zvuk, kdy dívčin hlas neustále tiše šeptal Thalovo jméno, snad jakoby naléhal, aby král zůstal.

Temnota začala ustupovat. Byla menší a menší, ztracený kus mýtiny se vracel do své původní podoby, opět se obnovoval a ožíval, stejně jako Dorame.

Král, s novou nadějí se nad dívkou sklonil a vtiskl jí polibek na temné rty. ,,Zůstanu s tebou, Dorm. Vždy, dokud budu živ, nic mi v tom nezabrání. Tak ty neopusť mě, prosím. Nechci žít bez tebe. Můj život by byl prázdný, neměl by žádný smysl," opřel si své čelo o to její a sevřel víčka. ,, Byla jsi to ty, kdo mě držel nad vodou, když jsem si myslel, že je Leo mrtvý, když jsem byl smutný, zklamaný z toho, že jsem se nemohl vrátit do Hvozdu. Držela jsi mě, když jsem tápal. Když jsem nevěděl, kam mé kroky směřují, ukázala jsi mi cestu. Ty a nikdo jiný," pověděl tiše. ,,Nevzdávej se, Dorm," dopověděl tiše.

Vše kolem nich se rázem rozzářilo, a v ten moment Dorm zlehka pohnula rukou a konečkem prstu se jemně dotkla Thala. Dál ale držela oči zavřené, jen z dáli krále volal hlas Doraminy matky. ,,Můj králi!" neslo se s ozvěnou Vše kolem něj se rozzářilo do běla než opět zmizelo a okolí bylo zase stejné. Vhodba hradu, ve které se dal krom povyků vojáků zaznamenat teď už pravidelný Doramin dech. ,,Můj králi, jste v pořádku?" optala se tiše tmavovlasá žena sedíc u něj a své dcery.

Zadíval se na ní a poté na Dorame. ,,Co se to stalo?" Nechápal vůbec nic, jak by také mohl.

Jen se podívala na svou dceru a pak i na krále. ,,To je v pořádku, bude v pořádku, i ty, můj králi," hlesla. Nechtěla jej teď zahlcovat informacemi o prastaré magii, které byli oba svědkem, chtěla jen, aby jak její dcera, tak i král byli v pořádku.

Pomalu vstal a předal Dorm do náruče její matky. ,,Nemohu nyní odpočívat. Musím zastavit vojska Navari,'' zadíval se na Dorm. Ne, opravdu nemohu nyní odpočívat. Nešlo to. Vojáci stále byli ve městě. A královna je neumí a nechce zastavit, musím tomu nějak učinit přítrž.

Jen pokynula hlavou na souhlas. ,,Jak myslíte, můj králi," pověděla odevzdaně, nechtěla mu v ničem bránit, musel vědět sám, co dělá. ,,Zůstanu zde, pokusím se dát dohromady pár dalších léčitelů," pronesla a podívala se na svou dceru.

Král kývl na souhlas, naposledy se podíval na svou milou, a pak se vydal spěšným krokem pryč. Hned za rohem na sebe vzal svou temnou podobu a vydal se vyhnat vojáky z města. Nezůstanou tady. Toto je moje země a oni nemají žádné právo tady být.