Seděla jsem s kytarou v ruce a hrála svoji oblíbenou píseň. Byla smutná, ale velmi krásná. Zpívalo se v ní o chlapci, kterého vychovávali vlci. Byl svobodný a mohl jít kamkoliv chtěl. Žil s vlky jako by byl jedním z nich, ale pak bohužel umřel, když se chytil do jedné z vlčích pastí.
Pokaždé, když jsem hrála tuhle písničku, jsem uronila slzu. Byl tak nevinný a nezasloužil si to, ale život bohužel není fér. Ozvalo se cink do sklenice a já svůj zrak zamířila před sebe. Nade mnou stála žena, která se na mě chodila dívat a poslouchala moje písničky každý den. Vždy se na mě usmívala a já jí úsměv vždy opětovala. Začala jsem hrát dobře, jak jen to šlo. Nevím proč, ale díky ní jsem tohle měla sílu dělat a opravdu jsem se snažila. Díky ní jsem se snažila, vymýšlela jsem stále nové písně a myslela jsem na to jak jí je zahraji. Celou noc jsem je trénovala, aby to pak až přijde na té ulici s ní bylo perfektní. Vždy přišla okolo 12 hodiny a poslouchala mě tam celou hodinu. Za tu dobu tou ulicí prošlo mnoho noh, ale žádné mi nevěnovali nikdy tolik pozornost, jako právě ty její. Nikdy jsme spolu nepromluvili, jen se na mě dívala a já hrála svoje oblíbené písně a i nějaké nové. Moje písně musela slyšet milionkrát, ale vždy přišla další den a vydržela je celou další hodinu je poslouchat. Vždy když přišla hodila mi do rozbité sklenice nějaký ten čtvrťák. Hodila ho vždy, když přišla, takže jsem věděla, že tyto nohy co se u mne zastavili patří jí.
Jakmile hodina uběhla, tak ta žena ke mně přišla blíže a ťukla mi do skleničky. V tu dobu jsem přestala hrát a poděkovala jí. Poté se zvedla a šla opět, za úderů její slepecké hole pryč..
