never stop running | tmr ✔

Kapitola 47. | Jednou to pochopí

Právě letíme v bergu a hledáme Thomase kde by tak mohl být, cestu jsem skoro celou probrečela protože se nedokážu smířit s tím že je Newt mrtvý.

Po Thomasovi nebylo nikde ani stopy, všechny budovy byli v plamenech a nikde se nenacházela ani jedna známka života.

Už jsem byla možná smířená s tím, že můj brácha nikde není, s tím ,že jsem možná přišla o další osobu v mém životě.

Když najednou Jorge zvolal „Máme je” rychle jsem šla ke dveřím a čekala až je otevře abych mu mohla pomoct.

Budova na které byli, byla celá v plamenech. Nemohli jsme se k nim moc přiblížit.

Byla tam i Teresa, nebýt jí tak by se sem Thomas nedostal protože je postřelený.

Natáhla jsem k Thomasovi ruku, ostatní včetně mě jsme ho naštěstí chytli. Pevně jsem ho obejmula a byla jsem ráda, že je zpět.

Teresa tam stála, nastavovala jsem jí i já ruku abych jí pomohla. Ano správně, i já.

Udělala dost špatných věcí, ale zaslouží si žít stejně jako všichni ostatní. Časem by jí to všichni včetně mě odpustili.

„Tereso, chyť se” ona tam jenom stála se slzami v očích a já na ní jenom zničeně koukala.

Najednou se budova vedle zřítila přímo na tu , na které stála. Budova spadla a spolu s ní i Teresa.

Já jsem natáhla ruku jako bych jí mohla ještě chytit a naposledy zakřičela její jméno, stejně tak Thomas který začal brečet.

Já se k Thomasovi nahnula a podala mu papírek který jsem měla schovaný v kapse.

„Co je to?” zeptá se udiveně, všechny pohledy teď směřují na mě.

„To potom pochopíš” smutně se na něj usměju, pak si stoupnu k okraji bergu kde jsme ještě před chvílí chtěli zachránit Teresu.

„Hermano, co to děláš?” zarazí mě Jorge.

„Mrzí mě to, strašně moc bych chtěla jet s vámi ale-” začnu brečet „Nejde to, strašně to bolí , víte nedokážu se smířit s tím ,že jsem ztratila někoho tak blízkého.

Teď už nemám v srdci nic než prázdno, jenom díru po někom na kom mi tak straně záleželo. Když nežije Newt, tak nemůžu ani já.

Je mi to líto, mrzí mě to tak strašně mě to mrzí, ale já nedokážu žít takhle. Nedokážu žít tak , že vedle mě už není ten člověk co mě vždycky dělal šťastnou a byl tu pro mě v těch nejtemnějších chvílích” několik slz mi steče po tváři.

„Ale co Chuck?” zeptá se Minho, který na mě zničeně kouká.

„Jednou mu řekněte proč jeho rodiče umřeli, jednou to pochopí” polknu , otočím se k okraji a kouknu se dolů do těch plamenů.

Chvíli přemýšlím jestli to chci vůbec udělat, možná to není řešení.

Budeš s Newtem, budeš s Newtem.

Naposledy jsem se otočila na ostatní „Sbohem kamarádi” smutně jsem se usmála, udělala krok do předu a pak už jenom padala do plamenů.

„Neeee!” zařvali všichni , ale už bylo. pozdě.

Pohled třetí osoby

Všichni co zde byli se podívali na místo kam Tess spadla a ukončila svůj život.

Všichni se cítili bezmocně a zničeně, dneska přišli a spoustu lidí.

Všichni začali brečet, Thomas s Brendou brečeli nejvíc.

Byla Thomasova sestra a co víc, byla jeho dvojče.

Pro Brendu to byla nejlepší kamarádka, i když se znali krátce.

Minho se snažil nebrečet, ale stejně tomu podlehl. Měl jí rád, skoro jí bral jako sestru.

Jorge s Vincem jí moc nestihli poznat, ale bylo jim to líto. Nezasloužila si umřít takhle mladá.

Pánvička se , se slzami vůbec nepral. Nechal je vyjít na povrch, měl jí rád a už teď mu chyběla.

Gally se snažil být silný, ale pár slzám se stejně neubránil. Jednou už jí málem zabil , ale, že by někdy umřela doopravdy už se mu nechtělo věřit.

Všem v hlavě nejprve šrotovalo proč to udělala , ale jak slyšeli její proslov tak jim to hned došlo.

Chtěli jí zastavit, opravdu chtěli ale věděli že je stejně neposlechne.

Další věc nad kterou přemýšleli byla, co řeknou Chuckovi....

omlouvám se 😫✋🏻 bulela jsem, když jsem to psala, ale takový konec mám vymyšlený už od začátku, co jsem to začala psát.

zítra vyjde ještě jedna kapča, pozítří epilog a pak už je kompletně konec :(( taky se mi tomu nechce věřit.

hezký den 🤍