THE LYŽÁK

❄️1. kapitola❄️

„Odmítám psát písemku z chemie. Vždyť jsme teď psali jednu a už abychom psali další," stěžovala jsem si Soni.

„To je sice pravda, ale Kyseliny byly jednoduchá látka. Nechápu, jak jsi z nich mohla dostat za 3," divila se Soňa.

„Kyseliny a jednoduché?!" vybouchla jsem, že kamarádka trochu poskočila, jak se lekla mé reakce. Sledovala mě rozšířenýma očima. „Děláš si srandu?! Je to blbost," protočila jsem očima.

Soňa se jen zasmála. Zrovna jsme vcházely do šaten, kde se už za tu dobu našeho postávání venku stihlo nahromadit spoustu lidí. Svoje těžké bágly jsme si odložily na lavičku, na niž jsem se následně posadila. Kamarádka se dokázala přezout ve stoje, i když do šaten proudily proudy otravných spolužáků nejen z naší třídy.

„Ááá," zaječela jsem po chvíli, kdy jsem sebou třískla o chladnou kachličkovou zem. „Slezáčku!" ohlédla jsem se za sebe na ne úplně hubeného Béčkaře, co během chvíle zabral celou lavičku.

„Jsi debil, nebo co jako?!" pustila se do něho Soňa. Obvykle se mu vyhnula nebo nic neříkala, ale teď se postavila přímo před něj, takže k ní musel vzhlédnout.

Námi nenáviděný zrzek se uchechtl: „Ale, ale, naše šprtka si řekla, že mi bude nadávat." Vytáhl zpod lavičky své galoše. „Běž se radši učit, slyšel jsem, že píšete chemii."

„alespoň sluch máš dobrý," zabrblala jsem zvedajíc se zpátky na nohy. Naštěstí jsem své kozačky vyměnila za školní nazouváky, takže jsem jenom v rychlosti popadla batoh, druhou rukou Soňu a vlekla ji ke schodišti. Hlavně, abychom byly dál od toho nafoukance.

„Bych ho chtěla vidět na lyžích," prohodila kamarádka, zatímco jsme začaly zdolávat schody do prvního patra.

Uchechtla jsem se: „To teda jo."

Soňu smích ale rychle přešel. Zvážněla a rychle se na mě ohlédla. „Jenom, abyste spolu nebyly v družstvu," řekla.

Až teď mi to došlo. Na lyže letos pojedu úplně poprvé, takže budu v družstvu pro začátečníky. A podle toho, jak Slezáček vypadá soudíme, že bude v posledním družstvu také. A to se mi úplně dvakrát nelíbilo.

„A jó, no," podrbala jsem se na zátylku, „musíme doufat, že lyžuje."

„Pokud jo, tak hodně špatně," odfrkla Soňa a zamířila k dalším schodům.

S povzdechnutím jsem ji následovala do druhého patra, kde se nacházely laboratoře. Dnešní ráno jsme byly ušetřeny výšlapu až do pátého patra.

Když jsme ale míjely kabinet zeměpisu, náhle se otevřely dveře, ze kterých vyletěl Kučera a rozběhl se ke schodišti. Nešťastnou náhodou mě trefil. Nejspíš si toho ani nevšimnul, protože se neobtěžoval ohlédnout se a ujistit se, že je všechno oukej.

„Míšo. Propána, jsi v pohodě?" začala mít starosti Soňa. Já jsem jen ležela na zemi a snažila se nenadávat. Po chodbě už pochodovalo celkem dost lidí, a navíc si to k nám namířil učitel Bača, co zrovna vykonával dozor.

„Hej! Co tam tak lež... Míšo? Co se jí stalo?" začal se hned vyptávat.

„Ále, Kučera ji sundal dveřma," odpověděla Soňa.

„Kdo?" obrátil se k ní učitel.

Kamarádka zatřepala hlavou. „Tedy... pan učitel Kučera, ano, přesně ten."

Já jsem se mezitím posadila. „Jsem v pohodě. Možná se mi udělá menší boule, ale to zvládnu." S pomocí pana učitele jsem se postavila na nohy a zařadila se vedle Soni. „Díky za vaši starost," pousmála jsem se, načež jsme se rozešly k laboratořím.