THE LYŽÁK

❄️6. kapitola❄️

„Vstáváme!" zaslechla jsme někoho křičet z chodby. Neochotně jsem si sedla na postel. Soňa se zrovna probouzela ze svého zimního spánku.

Promnula si oči. „Kolik je hodin?" zeptala se.

Natáhla jsem se po mobilu, co ležel na nočním stolku. „Šest."

Soňa sebou plácla zpátky do peřin, zatímco já jsem zamířila do koupelny. Ozvalo se ale klepání, což mi zabránilo do ní vstoupit. Místo toho jsem otevřela dveře, za kterými stál Slováček.

„Dobré ráno," pozdravila jsem a rychle si dala ruku před pusu, jelikož se mi samovolně otevřela do zívnutí.

„Dobré, dobré," zasmál se učitel při pohledu na mě, „už jste vzhůru? O půl máte snídani."

„No, já jo," odstoupila jsem stranou a kývla jsem hlavou dozadu, směrem k postelím, „ale tamto stvoření ještě pravděpodobně ne."

Znovu jsem ho svou poznámkou rozesmála. „Tak Soni řekni, ať si pohne. V sedm na nás bude čekat autobus."

„Dobrá, vyřídím."

Učitel mi věnoval děkovný pohled, načež se rozešel k dalšímu pokoji. Já si tak konečně mohla jít vyčistit zuby a učesat vlasy.

Soňa se naštěstí vzbudila i bez mé pomoci. Na to, že vstávala o nějakých patnáct minut později, se stihla rychle připravit.

Zrovna si vyčesávala na hlavě culík, když někdo zaklepal. Jelikož byla blíž dveřím, šla otevřít. Já jen nakoukla zpoza rohu, abych zjistila, kdo nás ruší v tuhle nekřesťanskou hodinu.

„Dobré ranko dámy," Šimon si prohrábl rukou své světlé vlasy, „přišli jsme vás vyzvednout."

„Proč proboha?!" vyjekla Soňa se smíchem a ohlédla se za mnou. Tím upoutala pozornost i Vency, který na mě upřel zelené oči.

„Jsme ve stejné skupině," odpověděl a věnoval se opět Soni. Já mezitím stihla dojít až k nim, abychom na sebe neřvali.

Trochu jsem své spolubydlící na hlavě utáhla culík. Rychle se po mně ohnala a bolestně kvíkla. „Tak jdeme ne?"

V jídelně jsme se minuli s první skupinkou, co právě odcházela. Zabrali jsme si nejbližší stůl poblíž velkého krbu, ve kterém pěkně praskal oheň. Seděla jsem mezi Vencou a Šimonem, což nebyla tak úplně výhra, ale kluci trvali na tom, že musíme mít po každé ruce nějakého ochránce.

Soňa nad těmi jejich vtípky jen protočila očima a sledovala, jak k nám míří číšnice se čtyřmi tácky.

„Škoda, že nejsou švédské stoly," zamumlal Šimon.

Venca si zrovna louhoval čaj. Jenom se na něj po očku podíval. „Já jsem být tebou rád za tenhle skvost, co nám přinesli. Takhle naaranžovat by to nevládly ani holky, že?" Mrkl na nás.

Soňa zavrtěla hlavou nad pěti nadýchanými, dozlatova zbarvenými lívanci, co byly na sobě krásně poskládané. Na vršku se krásně modralo několik borůvek zabořených do sněhobílé šlehačky, a ještě ke všemu přelitých čokoládou. „To bych fakt nezvládla."

Šimon se hned na to rozřehtal. „Když si vzpomenu, jak jsme spolu při minulém smažení lívanců spustili tátův požární alarm a celá kuchyně vypadala jak po výbuchu..."

Nestihl to ani dopovědět do konce, protože jsem chytla tak šílený záchvat smíchu, že jsem se bála pádu ze židle. Dnešní den začíná opravdu skvěle.

***

Na sjezdovku jsme dorazili kolem půl osmé. Prohánělo se na ní spoustu lyžařů, lanovky jezdily nahoru a zase dolů, fronty na vleky rostly a krátily se. Soňa už zmizela se svým týmem. Ještě, než si nechala zahřát zadek o koženou sedačku v lanovce, mi zamávala.

Já jsem se mezitím se snowboardem na rameni a ve speciálních botách potácela se svou malou skupinkou začátečníků přes sjezdovku pro malé děti až k lomenému vleku.

Proč k lomenému?

Protože se v půlce trasy zlomil. Tam jsme si mohli vybrat, jestli pojedete ještě nahoru za zatáčku, nebo jestli se odpojíte.

Mou pozornost upoutala žena ve zlatavé lyžařské bundě, když na nás zamávala. Po boku měla celkem vysokého chlapa a mě až po několika metrech chůze došlo, že je to Melichar.

„Teď mě dobře poslouchejte," spustil fyzikář, „je vás tu celkem devět, z toho čtyři se chtějí naučit na snowboardu a ten zbytek na lyžích."

Ne, vůbec mi to podle toho, co si s sebou každý z nás nese, nedošlo!

„Doufám, že nebudete dělat bordel," pokračoval, přičemž se podíval na Béčkaře Martina. „Teď poprosím ty z vás, co s sebou mají snowboard, aby přešli tady za slečnou Katarínou." Pravou ruku ukázal na Slovenku vedle sebe. Ta se na nás zářivě usmála a já se při přecházení k ní nemohla zbavit pocitu, že mi někoho připomíná.

„Tak a my lyžaři můžeme jít," zavelel Melichar a jeho skupinka se společně s ním rozešla k turniketům, před nimiž jim rozdal kartičky. Pořád při tom něco mlel a já si říkala, že mám fakt štěstí, když jsem ho nedostala.

„To jsem zvědavý, jak to s ním přežijí," poznamenal Kuba.

Nějakým záhadným způsobem se objevil vedle mě. Překvapeně jsem se na něj přes barevné lyžařské brýle podívala. „Co ty tu?" Byla jsem ráda, že tu budu mít nějakého kamaráda.

„Učím se?" zasmál se.

„Ešte sa nič neučíš," vložil se nám do hovoru mně známý ženský hlas. Katarína opatrně sjela na svahu níž, přímo před nás. Trochu jsme se ještě srovnali, abychom stáli v jedné lajně. Instruktorka si uvolnila jednu nohu z vázání. „Na všetko príde. Najprv by som sa vám ale rada predstavila."

„Že já ji odněkud znám," zašuškala jsem ke Kubovi.

„Taky si říkám."

„Volám sa Katarína a budem vašou inštruktorkou." Sundala si brýle z očí a já už věděla, kdo to je. Přede mnou stála ta Slovenka, co nám včera radila, kde najít Soňu. „Niektoré z vás už poznám," pohledem vyhledala mě s Kubou a pousmála se, „preto začneme zoznamovanie u nich."

A sakra!

Instruktorka mě vyzvala pokynutím ruky, ať začnu. No super. „Já jsem Míša."

„Teší ma, Katarína," podala mi ruku.

Tímto způsobem jsme se jí představili všichni a ona nám na oplátku věnovala vřelý úsměv. Následně jsme každý dostal skipas, s jehož pomocí nás pustí turniket k vleku.

Nejdřív jsem se ale, ostatně jako všichni tady, musela naučit, jak správně vlek chytit, jak na něm jet, abych si cestou nahoru něco neudělala a spoustu dalších základů.