THE LYŽÁK

❄️9. kapitola❄️

Seděla jsem na lanovce a sledovala lyžaře pode mnou. Vál chladný vítr a pohrával si se sněhovými vločkami, které pak poletovaly všude kolem.

Bylo kolem poledne a většina lidí se šla naobědvat, proto jsme měli lanovku pro sebe.

„Kámo, jsem si říkal, že ti pomůžu, ale ten borec byl rychlejší," rozebíral moji srážku s Reném. Moc jsem o něm nechtěla mluvit, vlastně jsem nechtěla slyšet o něm nic. Proto jsem jen mlčky přikyvovala. „Všiml jsem si, že jsi ho trochu seřvala," dodal, načež se uchechtl.

„Hm."

„No, s tebou je teda řeč," odfrkl si můj spolusedící. Poznala jsem, že je trochu naštvaný.

„Promiň, jenom... nemám náladu," začala jsem se omlouvat.

„Poslední dobou ale nějak často," poznamenal. Jen jsem znovu přikývla na znamení, že to přiznávám. „No nic... ale jsi nějaká divná. Co se děje?"

Mám mu to říct? prolétlo mi hlavou. Přece jen, byl to můj skvělý kamarád.

„Nic," vypadlo ze mě po chvíli ticha, kdy se už lanovka blížila k cíli. Kuba po mě ještě střelil nedůvěřivým pohledem, zatímco lidi před námi už sesedali. Zanedlouho se kovový jistič zvedl nahoru a my seskakovali dolů.

Zařadili jsme se k naší skupince a sledovali, jak k nám míří Katarína.

„No, dnes máme veľmi zlý čas," spustila, jakmile se zastavila před námi. Musela zvýšit hlas, protože se zvedal vítr, tak abychom ji slyšeli. „Dávajte si veľmi veľký pozor. Je naozaj zľá vidiťelnosť, tak nech sa s nikým nezrazíte." Po našem souhlasném zamručení zavelela: „Dobre, možete ísť."

S Kubou jsme počkali, až se rozjedou ostatní a sami se zařadili na konec. Několik metrů za námi se držela naše instruktorka. Vše šlo hladce, akorát mi vadil silný vichr. Vlasy spletené v copáncích mi i tak hodně vlály a sem tam mě švihly do obličeje.

Spolužáci přede mnou se mi ztratili z dohledu a jediný, koho jsem se snažila nespouštět z očí byl Kuba. Vítr s sebou bral ze sjezdovky sníh. Nejhorší na tom bylo, že jsme se nacházeli teprve na začátku svahu. Dole to určitě tak strašné není.

Kamarád na mě počkal pod vedlejší lanovkou. Zastavila jsem hned pod ním.

„Dívej," ukázal na hlavní šestisedačku, jejíž kabiny stály na místě a pohupovaly se ve větru.

„Měli bychom si pohnout," zakřičela jsem, „vánice sílí! A kde je vlastně..."

Ani jsem se nestihla zeptat na Katarínu, když mě přerušilo hučení. Trhli jsme hlavami dozadu na horské hřebeny, které se obvykle pyšnily bílou sněhovou pokrývkou. A právě o tu tady šlo. Valila se po nich dolů a vytvářela bílá oblaka.

„No do prdele," zaklel Kuba, načež se postavil po svahu a dal se na snowboardu do pohybu. „Rychle, za mnou!"

Neměla jsem na výběr. Nechtěla jsem zůstat pohřbená zaživa a taky se mi spolužák začal ztrácet ve vánici. Během chvíle jsem Kubu dohnala a snažila jsem se při tom rychleji zatáčet ze strany na stranu, abych nějak zvládla rychlost a nejela šusem dolů.

Vítr mi pískal v uších, ale hučení laviny stále sílilo, jak se k nám rychle blížila. Ani jsem se neodvažovala ohlédnout. Podle zvuku by se ale dalo odhadnout, že se dostala k výjezdu z vedlejší lanovky, odkud jsme s Kubou před chvílí vyrazili.

V hlavě se mi mísily všemožné pocity a já sama se potila po celém těle. Byla jsem tak zabraná do záchrany si života, že jsem si ani nevšimla Kuby, který odbočil na kraj sjezdovky a strhl mě za ruku se mnou.

„Vyzuj se," nařídil mi, zatímco si bleskurychle začal sundávat prkno z nohou.

Konečně jsem se ohlédla za sebe. Velký bílý dým se převalil přes horizont.

„Sakra, Michalo!" zařval kamarád a klekl si k mým nohám, z nich začal odjišťovat vázání na snowboardu. Trvalo mu to ani ne půl minuty. Prkna nechal ležet na svahu a táhl mě za sebou do nejbližšího lesa.

Kovové lyžáky nám chůzi vůbec neusnadňovaly. Měla jsem v hlavě prázdno, jen jsem myslela na tu vlnu sněhu, která nás za několik minut pohřbí.

Proč jsem jela nahoru? Proč jsem vůbec šla na svah? Proč jsem se nevymluvila, že je mi blbě. Samé proč, proč a proč.

Kuba mě hrubě přirazil na kmen jednoho ze smrků a sám se schoval za dalším. Oba jsme měli v očích hrůzu, ale co bylo ještě horší... nikdo neví, kde jsme!

Hukot zesílil. Neslyšela jsem nic jiného. Sledovala jsem zemi pod sebou, jak se po ní dolů valí slabý prašan. To byla však jen předehra. Dva údery srdce poté mě do zad udeřila silná volna sněhu, který se mi dostal i pod bundu a smetl mě dolů. Všude bylo bílo, nic jsem neviděla, obličej mě studil. Snažila jsem se „plavat", jako bych byla v bazénu a potřebovala najít hladinu.

Cloumala mnou panika. Dech se mi zrychloval a srdeční tep jakbysmet. Cítila jsem, že stále padám společně se sněhem dolů a že mi dochází kyslík.

Až když jsem si myslela, že se udusím, jsem zahlédla cosi zeleného. Z posledních sil jsem se vyhrabala aspoň po ramena ze sněhu a těžce oddechovala. Chtěla jsem zakřičet na Kubu, ale místo toho se všude kolem rozhostilo ticho a temnota.