THE LYŽÁK

❄️10. kapitola❄️

Vzbudila jsem se s bolestí hlavy. Tělem mi náhle projela šílená zima. Mé zuby začaly samy od sebe drkotat i přesto, že jsem ležela ve své posteli na pokoji přikrytá peřinou. Dovnitř právě vstoupil Melichar s hrníčkem, z něhož stoupala pára.

„Co se stalo?" zeptala jsem se potichu.

Trochu se na mě usmál, načež odložil horký čaj na noční stolek hned vedle mě. „Zasypala vás lavina. Máte obrovské štěstí, že jste vyvázli jen s podchlazením." Déle se u mě nezdržoval, dal se na odchod. Ještě, než zmizel za dveřmi se na mě ohlédl a řekl: „Je tu Katarína. Může dál?"

Přikývla jsem natahujíc se po teplém hrníčku.

Učitel vyšel ven a nedlouho na to se dovnitř vřítila má instruktorka i s Bačou.

Sakra, nemá být na svahu?!

„Prepána, čo ste tam robili? Mohlo vás to zabiť!" začala vyšilovat.

„Ale já jsem v pohodě," namítla jsem, ale mé drkotající se zuby odpověď proměnily v jakési zamumlání.

Povzdechla si: „Nemala som vás nechať ísť vzadu. Je to moja chyba."

Chtěla jsem jí něco říct, v tom ale do pokoje přiběhla Soňa, jako formule jedna. Málem porazila Baču na zem, když si zabírala místo u kraje postele. „Míšooo!" vypískla, načež mi padla kolem krku, „ty žijeeeš!"

„No, tak my vás tu radši necháme o samotě," odkašlal si Bača. Katarína přikývla na souhlas a oba opustili pokoj.

„Řekneš mi aspoň ty, co se stalo, kromě toho, že mě málem pohřbila lavina?" ušklíbla jsem se a napila se teplého čaje. Udělalo se mi alespoň trochu líp.

„No, zůstali jsme zrovna viset na lanovce," začala kamarádka, „když se to pod námi prořítilo. A já vás dva zahlédla, jak mizíte někde v lesích. Jakmile to přešlo a lanovka nás vyklopila nahoře, přijížděla k nám horská služba. S Reném jsme jim pomohli vás najít a byl to právě on, kdo tě dostal sem." Soňa šibalsky zahýbala obočím.

Sebrala jsem nějaké ty síly a praštila ji. „Nech toho, prosím tě. Cítím se bídně a ty mi tady ještě začneš dohazovat kluky."

Uchechtla se: „Já ti je nedohazuji. Jenom se ti snažím opatrným způsobem sdělit, že tě má na starost, zatímco my ostatní se budem klouzat po svahu dolů rychlostí větru..."

Vytřeštila jsem na ni nevěřícně oči: „Prosím?!"

„No," řekla přiškrceně, „bude tě hlídat. Ale i tak," podívala se z okna, „celkem ti závidím, je hezký."

Zvedla jsem obočí. „A Jenda?"

Při zmínce Sonina souseda, se kterým už třetím rokem chodila, se na mě kamarádka ohlédla. „Na toho nemá ani ten nejhezčí playboy z letáků."

Rozesmála jsem se, což mě trochu nabudilo. „No proto. Už jsem myslela, že ho budeš podvádět se Slovákem."

„Tak hezký, abych o něho stála, není," frkla kamarádka, díky čemuž jsem dostala záchvat smíchu. A Soňa se ke mně přidala.

Chvíli jsme jen tak debatovaly na téma kluci, když nás vyrušilo zaklepání.

„Dále!" zahlásily jsme sborově, až jsme dostaly záchvat smíchu.

Dokud zpoza dveří nevykoukla klučičí hlava s hnědými vlasy.

„Soňa? Nemala by si byť dávno na svahu?" René zněl vyčítavě, zatímco vstupoval dovnitř a zavíral za sebou dveře.

„Asi jo," Soňa se nervózně podrbala na zátylku. A mně až teď došlo, že měla na sobě svou mintovou lyžařskou bundu a kalhoty, na hlavě bílou helmu a na ní stříbrně se lesknoucí brýle.

„Asi určite."

Kamarádka protočila očima, načež se dala k odchodu. Když procházela kolem Reného, strčila ho do ramene a cosi mu řekla. Tak ráda bych to slyšela, protože se tomu oba zasmáli. Nakonec na mě Soňa mrkla a hned na to zmizela za dveřmi.

„A já si říkala, co tu Bača dělá. Měli jste oběd?" podívala jsem se na Reného, co se opřel o zeď hned vedle mé postele a založil si ruce na hrudi. Pohledem ještě skenoval dveře, za nimiž Soňa zmizela, ale když jsem na něj promluvila, věnoval se mně.

„Jo, mali," přikývl, „a Soňa musela byť zavretá v jednej miestnosti s Márou a Kubou.
Ani sa jej nečudujem, že odtiaľ vypadla tak rýchlo, keď mala možnosť ťa vidieť."

Rozesmála jsem se a René se mnou. „To je celá ona!" Úplně se mi před očima vybavil ten její útrpný výraz, když na ni mluvil z jedné strany Kuba a z druhé zase Marek. A každý o něčem jiném.

Náhle jsem sklapla, protože se mi dostavil nesmírně divný pocit. Ohlédla jsem se doleva a zastihla toho kluka, jak ode mne odvrací pohled.

Tak on mě bude ještě očumovat, jo?

„Si sedni ne? Nebudeš tam přece jen tak stát."

Proč jsem to řekla?!

Už jsem to nemohla vzít zpátky, protože mě René s pokřiveným úsměvem poslechl a posadil se na kraj postele. A já se také nějak vydrápala do sedu a strčila mu do ruky svůj hrnek: „Když už tu si, můžeš mi tak trochu posluhovat."

„Takže si tu hádku zmazala?"

Svraštila jsem obočí: „Jakou hádk... a jó!" rozsvítilo se mi. Tehdy na svahu, narazil do mě a pak mě poslal do... neslušných končin. „Nech to být," mávla jsem rukou, „stalo se, no. Vlastně jsem tvůj vztek chápala. Ale na druhou stranu, já jsem začátečník a nedrandím po svahu tak jak ty."

Usmál se. „mali by vám vymyslieť nejaké ceduľky na chrbát, aby ostatní lyžiari vedeli, že vám majú nechať voľný svah."

„Ha, ha, ha," obrátila jsem oči v sloup a drapla hrnek, „dej to sem!"

Koutky úst mu zacukaly, jak se snažil zadržet smích. „S tebou je teda reč."

Napila jsem se. „To víš, když se mě na nic nezeptáš, tak mi nezbývá nic jiného než si tě pořád dokola dobírat."

Ušklíbl se: „tak ja sa ťa mám pýtať, jo? Dobre. Odkiaľ si?"

Ty vole, on mě fakt poslechl...

„Z daleké země jménem Morava. Ty?" Usrkla jsem si čaje a podala mu hrnek. Bez řečí jej přijal, zatímco mi odpovídal:

„Zo Žiliny."

Jen jsem přikývla.

„Máš nejaké záujmy?"

Jeho otázka mě vyvedla z míry. Nevěděla jsem, že to vezme až takto vážně. „No, ráda čtu, tancuju... teď už i snowboarduju," uchechtla jsem se. „Akorát si toho na svahu moc neužiju."

„Ešte ste tu celý ďalší týždeň," snažil se mi zvednout náladu, „určite ešte dostaneš príležitosť skĺznuť sa."

Pousmála jsem se. „Jo, to asi jo." Chvíli jsem mlčky hleděla někam do blba a až pak mi v hlavě naskočila otázka: „Jak jste náš našli? Soňa říkala, že jste pomáhali horské službě."

„Soňa vás viděla predsa z lanovky," řekl.

„A ty jsi byl kde?"

„V lanovke hneď za ňou," zakřenil se. Potlačila jsem nutkání protočit očima a nechala ho mluvit. „ale aby som sa priznal, nejakú chvíľu nám trvalo, než sme vás našli..." Jeho vyprávění přerušilo vyzvánění mého mobilu.

Rukou jsem mu naznačila, ať zmlkne a natáhla se na noční stolek. Na displeji se zobrazilo: Máma.

„A jeje," ušklíbla jsem se, „teď následuje výslech. Takže ty budeš ticho," vrhla jsem na Reného přísný pohled, „a poslušně to drž," ukázala jsem na čaj, než jsem přijala příchozí hovor.