THE LYŽÁK

❄️11. kapitola❄️

„Viděli jsme to v televizi, strašná katastrofa!" vyšilovala máma. Do pozadí se ozýval táta, ale tomu jsem nerozuměla. „Opravdu nechceš, abychom přijeli?"

Ráda bych jela domů, ale nešlo to. Nemohu tu nechat Soňu samotnou napospas soudu a taky mě to baví. Sice si svahu neužiju tolik jako ostatní, ale na druhou stranu v tom s Kubou létáme spolu.

„Ne, nejezděte," řekla jsem rozhodně, „já se z toho dostanu, nejsem přece chlap." Po očku jsem sledovala, jak René pozvedl obočí. „Za pár dní se zase proháním po svahu. Jsem jen podchlazená, měli jsme s Kubou štěstí. Nebo něco v tom stylu říkal Melichar." Rukou jsem svému poslíčkovi naznačila, že si přeji pít.

René mi s úšklebkem a zavrtěním hlavy podal hrneček. Zatímco jsem pila, máma pokračovala: „Zlatíčko, opravdu si to rozmysli. My nechceme, aby tě tam někde vezli do nemocnice..."

„Mami, tak strašné to není," přerušila jsem ji, „dokážu se do vás živě vcítit a chápu, že máte starosti. Ale věř mi." Poslední věta zněla opravdu prosebně. Můj obličej tomu bohužel neodpovídal, a tak jsem se ani nedivila, když se zprava ozývalo tiché pochechtávání. „Každopádně, já už musím končit, ještě se na mě přijdou podívat zdravotníci," vyhrkla jsem poté.

„Jo, tak to my nebudeme zdržovat," řekla máma, „měj se pěkně. A máme tě rádi!"

„Já vás ještě víc." Mlaskla jsem na znamení, že posílám pusu, pak na obrazovku mobilu zamávala, i když mě nemohl nikdo na druhém konci vidět a hovor ukončila. „Tak pápá."

Užuž jsem si přikládala okraj hrnku k ústům, když jsem pohled stočila k Renému. Ten se usmíval jak měsíček na hnoji, přičemž mě fakt dost nápadně sledoval.

„Co je?" zeptala jsem se ho.

„Veľmi zaujímavý hovor, nebudem klamať," zazubil se, „na teba sa zrúti lavína, rodičia strachy ani nezaspia a ty sa tu klopeš jako drahý pes, ale stále hráš hrdinku."

Protočila jsem očima. S tím klepáním to nebylo tak pravda, čaj mě zahřál, i když zuby se drkotáním stále připomínaly. Ale nechtěla jsem působit jako slabá městská holčička. To ne. Kord ne před ním.

„Co budeme dělat?" prolomila jsem to trapné ticho.

Chvilku přemýšlel, pak se postavil a odešel ke dveřím. „Počkaj tu, hneď prídem." Hned na to zmizel.

S hlubokým výdechem jsem se zavrtala víc do peřiny a před sebou rozsvítila obrazovku mobilu. Jako první na mě vyskočilo dvacet tři zmeškaných hovorů od mámy. V tuto chvíli jsem byla fakt ráda, že to mám za sebou a jen je označila jako přečtené. Táta to kupodivu tolik nehrotil, protože od něj jsem žádný záznam nenašla. Odložila jsem si hrníček na noční stolek.

Lehce jsem se uchechtla, když mi přišla zpráva od Soni.

Otevřela jsem Messenger a zobrazila si ji. Jednalo se o obrázek jí a Šimona, jak se spolu drží za ramena a za nimi se rozprostírá nádherný výhled na hory.

Míša: Celkem závist, no...

Odpovědi jsem se ale nedočkala. Soňa už zřejmě sjížděla dolů. A také se vracel René.

V rukou držel jakousi krabičku. Až když se přiblížil, rozpoznala jsem na jejím povrchu koňské postavy. „Dostihy a sázky, jo?" Překvapeně jsem vzhlédla.

„No," podrbal se na zátylku, „ja to nemusím, ale dievčatá to majú vraj rady."

Zachechtala jsem se: „Já mezi ně nepatřím." Jeho zklamaný výraz mě však donutil dodat: „Ale když už sis dal tu práci dojít za Melicharem, tak si zahraju."

Rozzářil se: „Dobre."

„Dej to na zem," ukázala jsem na prázdné prostranství, kde jsme před pár dny hráli MONOPOLY. Ještě stále jsem tam viděla toho Kubu, jak se strašně vztekal a chvílemi to vypadalo, že někoho něčím majzne.

Vyhrabala jsem se z peřin a pomalým krokem přešla k Renému. Byla jsem celá prokřehlá a teplo, které se mi v těle rozlilo díky čaji se rychle vytratilo. Mé rty zřejmě hodně rychle chytly fialový nádech, po těle se mi rozlezla husina.

„Takto nie," zavrtěl můj klučičí společník hlavou, načež si přes hlavu přetáhl svou dlouhou černou mikinu, kterou mi následně podal. „Obliecť."

„Já si nenechám rozka..."

„Hneď." Očima mi dával najevo, že to myslí vážně. A já ho nechtěla víc popudit, tak jsem si mikinu oblékla. A pomohlo mi to. Peřina to sice nebyla, ale i přesto... Fakt pěkně voněla.

Bože, proč každý kluk tak pěkně voní? No... možná ne každý, ale... proč?!

Hlubokými nádechy jsem do sebe dostávala Reného kolínskou, zatímco on chystal hrací pole.

„V pohode?" Právě mi rozdával herní peníze na začátek, když si všiml mého zasněného výrazu.

Rychle jsem se narovnala. „Jo, jasně. Proč bych neměla být v pohodě?"

Křivě se usmál, ale rozdával dál. Nespouštěl mě z očí, což mě trochu děsilo. Normálně by mi to nevadilo, jsem zvyklá na klučičí společnost a jejich pozornost, ale on byl jiný. Sice jsem ho neměla v lásce, ale ta jeho vůně se mnou trochu zacloumala.

Možná nebude zas tak špatný... Počkat, co to melu?! Nazval mě krávou a narazil do mě!

Náhle se zničehonic zvedl a odešel k posteli. Ohlédla jsem se za sebe. „Kam jdeš?"

René zvedl z nočního stolu hrneček s čajem, donesl mi ho až pod nos a až pak se posadil hned naproti.

Pohled jsem sklopila k hrnku a následně se napila. Mezitím jsem k Renému vzhlédla zpod řas a pousmála se. A potěšilo mě, když mé gesto zopakoval.

***

„Vy jste hráli Dostihy a sázky?!" vyjekla Soňa.

„Nó?"

„Beze mne?!"

„Jó?"

„Sakra, Míšo!" rozhodila kolem sebe rukama. „Kdo si koupil žlutou stáj?!"

„Eeee..."

„Tara, Furioso a Genius."

Takhle jsem svou nejlepší kamarádku ještě nikdy neviděla. Opravdu hodně vyšilovala. A to zmeškala jen jednu hru.

Tara...

To jméno... Už vím! Sonina stáj!

„Já," oznámila jsem jí hrdě.

Uznale pokývala hlavou, načež mě poplácala po rameni. „Máš dobrý vkus. A kdo vyhrál?"

Sklopila jsem zrak. Vlastně já, ale dalo by se říct, že mě René nechal. On to měl fakt slušně rozehrané, zatímco já v tom tápala. V koních se nevyznám, v jednotlivých kartičkách taky a Soňa mi při hraní fakt chyběla. To ona byla vždy moje pravá ruka, když jsem nic nevěděla a radila mi, kteří koně stojí za kup.

„Kdo?" naléhala kamarádka.

„Já," hlesla jsem, „ale jenom o kousek."

Soňa se ušklíbla, změřila si mě pohledem a já poznala, že mi nevěří.

„Fájn, fájn!" zvedla jsem ruce, „René mě nechal." Stále se na mě dívala. „Protože jsem byla bez tebe nahraná. Stačí?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

Pohledem jsem se jí zeptala, co po mně ještě chce.

„Musíš mi slíbit, že už nikdy beze mne hrát nebudete a sama to Renému řekneš."

Hlasitě jsem se nadechla. „Dobře, slibuji." Olízla jsem ji ukazováček a prostředníček a zvedla je do vzduchu, jakože to opravdu přísahám.

Kamarádka se konečně spokojeně usmála, chytla mě kolem ramen a až do večerky jsme probíraly dnešní den.