THE LYŽÁK

❄️12. kapitola❄️

 „No, konečně. Kde jste byli tak dlouho?" ptala se Soňa, která už seděla u stolu v jídelně spolu s Márou, Šimonem a zbytkem skupinky.

„Víš jak, ženský," odvětil Kuba s úšklebkem, pohledem zabloudil ke mně. Jen jsem zakroutila hlavou.

„Tak, kde máš Romea?" Soňa se začala rozhlížet kolem sebe, čímž ostatní tak akorát rozesmála. Hned mi došlo, kam tím míří.

„Myslíš Reného, viď?" Po jejím přikývnutí jsem pokračovala: „Tak za prvé," zvedla jsem ukazováček a hned na to se rozkašlala. Ostatní mě znechuceně sledovali.

Venca pak vstal od stolu a chytil mě kolem ramen. „Fakt si myslíš, že tu můžeš být s námi?"

„Proč bych nemohla?" tázavě jsem se na něj podívala, „s Reném se mi na pokoji nechce být."

„Jo ták!" vyjekl Šimon. „Tak to je jiná."

Protočila jsem očima a posadila se na své místo ke stolku. Venca se vrátil zase ke svému stolku, jenž sdílel ještě s Šimonem, Martinem a Hankou. Neuniklo mi, že mě ustaraně sleduje.

„Prý jste se včera dost bavili," pokračoval Šimon v debatě na téma René.

Střelila jsem pohledem po své nejlepší kamarádce. Ta se podívala radši do strany a sjela na židli o něco níž.

„Jak vidím, tak tu nic nezůstane v tajnosti," založila jsem si ruce na prsou, ale hned na to jsem si jimi musela zakrýt pusu, jelikož jsem se opět rozkašlala.

„Dobré," zaslechla jsem od vstupu. Všichni obrátili své pohledy na naši ředitelku. Paní Procházková zrovna zdravila kuchařku, která mířila k našemu stolu. „Míšo?" Překvapeně zvedla obočí.

„Dobré ráno," uchechtla jsem se, ale to doprovázelo hlasité kýchnutí.

Mára, Kuba i Soňa se odsunuli trochu dál.

Povzdechla jsem si a vzhlédla k ředitelce. Ta se na mě podívala opravdu přísně. „Vstaň."

Nemohla jsem udělat nic jiného než ji poslechnout. Sklopila jsem hlavu a pomalu se postavila na nohy, přičemž jsem musela čelit všem pohledům přítomných spolužáků.

„A teď jdi do pokoje. Hned. Snídani ti necháme přinést tam." Ukázala rukou k východu.

Omluvně jsem se ohlédla na partu. Mára pokrčil rameny a Soňa jen přikývla, že bych měla Procházkovou poslechnout. „Tak zatím," mávla jsem jim, než jsem se rozešla pryč.

Až cestou na pokoj mi došlo, jaká je mi vlastně zima. Ono, když jdete po hotelu jenom v pyžamu, tak to vypadá dost divně, ale jakmile někdo nechá na chodbě otevřené okno a vám úplně zmodrají rty, je to ještě divnější.

Nějak jsem se, celá nakrčená, doloudala k mi už hodně známým dveřím. Normálně bych pokračovala dál a nejlépe zrychlila, abych se dostala co nejdříve pod peřinu, ale teď jsem se zastavila a očima sjela hnědovlasého kluka opřeného o futra.

Co ten tady dělá?!

Ani mu netrvalo dlouho všimnout si mě. Ano, jak jsem tam stála, celá prokřehlá v pyžamu a čuměla na něho. Přesně tak.

„Ahoj," nervózně se podrbal na zátylku hned, co se zvedl na nohy.

„Čau?" vysoukala jsem ze sebe a rozešla se k němu. Společně jsme se pomocí mého klíče dostali do pokoje, kde jsem si rychle zalezla do postele.

René mezitím na stolek u okna položil hromádku knížek, co si s sebou přinesl, načež se rozešel zpátky ke dveřím. „Počkaj tu, donesiem ti niečo na zahriatie."