THE LYŽÁK

❄️13. kapitola❄️

„Vstáváme!" slyšela jsem někoho zakřičet z chodby. Sedla jsem si a protáhla se.

„Kolik je?" zeptala jsem se Soni toném, který prozrazoval lecco o mém zdravotním stavu. Jo, rýma je strašná.

„Šest," odpověděla tiše a krátce. „Stejně se mi nechce vstávat." S těmito slovy se Soňa rozešla ke koupelně. Zastavilo ji však zaklepání na dveře. Vyměnily jsme si nechápavé pohledy, načež kamarádka otevřela. „Dobré ráno," vydechla překvapeně.

Nakoukla jsem zpoza rohu, abych zjistila, kdo měl tu čest nás vyrušit. Zaplík.

„Dobré, jste vzhůru?" zeptala se.

Soňa přikývla. Hne dna to na mě upřela své modrozelené oči, které doprovázel i pohled třídní.

„Soňo, běž se klidně učesat," pokynula Zapletalová mé spolužačce. „Já si jen promluvím s Míšou a hned zase půjdu."

Brunetka se na mě podívala znuděným pohled, jenž mě přiměl trochu se uchechtnout, a následně zmizela ve vedlejší místnosti.

Zapletalová přešla k posteli, ale neposadila se na ni. Chápala jsem ji, nechce ode mne chytnout tu strašnou rýmu. „Chtěla jsem se zeptat, jestli na tebe René dává pozor." Překvapeně jsem zvedla obočí. „Nedívej se tak na mě," zvedla ruce, „dělám si starosti. Lavina není žádná sranda, a ještě nikdy se nám nic podobného nestalo."

„René je fajn," řekla jsem rychle. Je pravda, že nudný úplně není, ale zase to není bůhvíjaký úžasný kluk, se kterým si chce každá holka něco začít. Stejně mě někdy furt vytáčí a já ani nevím, čím.

Třídní nevypadala, že jí má odpověď stačila, ale dál náš rozhovor nijak nerozváděla. Jen se rozloučila a zmizela.

„Co chtěla?" Soňa vyšla z koupelny. Hlavu jí už zdobil drdol.

Mávla jsem rukou: „Ale..." kýchla jsem, „nic důležitého." Dnes mi bylo obzvláště mizerně. Cítila jsem, jak těžkou mám najednou celé tělo a pálilo mě v krku. Doufám, že nedostanu nějakou virózu. „Co je dnes za den?"

„Pátek" odpověděla pohotově kamarádka. Přešla ke své skříňce, z níž si vytáhla šedé tepláky. „Dneska není dopolední výcvik, takže si můžeme pokecat." Pousmála jsem se. Tohle se mi hodilo. Aspoň si popovídám s někým jiným než s Reném. „Jo a přijde se na tebe podívat Melichar."

Protočila jsem očima: „Jo, to je mi jasné." Plácla jsem sebou na postel. „Ještě se trochu prospím. Budu ti obzvláště vděčná, když mi doneseš snídani." Soňa zavrtěla hlavou. „Ale něco, co se dá jíst i za studena," zívla jsem, „protože já se jen tak rychle nevzbudím."

Převalila jsem se na bok a v téhle poloze i propadla spánku.

***

„Míšo," do hlavy mi pronikal velmi známý klučičí hlas. „Vstávej, už je po obědě a my brzo půjdeme lyžovat."

Líně jsem pootevřela jedno oko. Nade mnou se skláněl Venca a hnědé vlasy mu padaly do obličeje. „Dej mi pokoj, Venco."

„Nedám," chytil mě za zápěstí a vytáhl do sedu. A já, napůl rozespalá, si to nechala líbit. „N2co pro tebe mám."

„Snídani?"

Zasmál se a společně s ním ještě někdo. Odhadovala jsem to tak na pět dalších lidí. Počkat, proč jich je tu najednou tolik?

Teď jsem se už probrala. Chvíli mi trvalo rozpoznat Soňu, Kubu, Šimona, Leu a Hanku. „Co tu všichni děláte," nechápala jsem a společně s ostatními se ohlédla na dveře, jelikož dovnitř ještě vstoupil Mára. V náruči nesl tácek plný muffinů.

Venca se k celé skupince přidal. „Tři – dva – jedna," odpočítal, načež všichni vyhrkli:

„Všechno nejlepší Míšo!"

S nechápavým obličejem jsem se na něj dívala jako na mimozemšťany, co přišli navštívit Zemi. „Nemám náhodou narozky až v létě?"

Svým výrokem jsem kamarády hodně pobavila. „Ne, to jsou naše narozky," vysvětlil mi Šimon, přičemž ukazoval střídavě na sebe a na svou sestru.

Chytla jsem se za hlavu. Až teď mi to došlo. Já jsem fakt nějaká moc zmatená. „Bože, sorry," smála jsem se, „já... nějak mi ten pobyt o samotě na pokoji leze na mozek."

„Ale ty nebýváš sama," Kuba zahýbal obočím. Střelila jsem po něm pohledem. „No tak si to přiznej," nenechal se odbýt, „René se ti líbí."

„Běž už někam," zamrčela jsem oči upírajíc na muffiny, „radši mi řekněte, pro koho je ten božský pokrm."

Lea mrkla: „Spočítej je."

Zaměřila jsem se na cukroví a až teď mi došlo, že v každém je zabodnutá jedna plápolající svíčka. V duchu jsem dospěla k číslu sedmnáct. Pohled jsem přesunula na Marka.

„Co je?" pokrčil rameny, „na dort si kuchařka netroufla. A Šimon taky ne."

Špinavý blonďák se náhle stal terčem pozornosti. „No, tak mě baví vařit, a co jako?!"

Soňa se laškovně zakřenila: „Toho využiju. Díky, že to vím." Drkla ho do ramene, ale než jí to brácha stihl vrátit, namířila si to ke mně. Zpoza zad vytáhla pěkně zabalenou krabičku.

Kde sakra koupila dárek a balící papír?! I když... ona má známosti všude.

S úsměvem jsem si od ní dárek převzala, i přestože stála v dostatečné vzdálenosti. Chápala jsem to, nechce se nakazit. „Díky," špitla jsem a sledovala, jak se zařazuje zpátky k ostatním.

Všichni se mu vystřídali. Dostala jsem spoustu dárků na to, že jsme byli tak daleko od domova. Nejvíce mě ale potěšil Mára. Nebo vlastně Šimon, ten ty muffiny pomáhal péct. Marek je jen jako předseda třídy slavnostně předal. Hned jsem se do jednoho zakousla. Zbytek jsem nabídla kamarádům, kteří se s radostí přidali k „hodování".

Po velké slavnosti do pokoje vletěl Slováček a celkem si nás podal. Prý musím odpočívat a tohle mi uzdravit se nepomáhá. Soňa odešla se zbytkem party na pokoj Hanky a Ley. Tam zůstala, dokud nezačal odpolední výcvik. Na pokoj se vrátila jen pro lyžařské věci.

Seděla jsem na pokoji a četla Sunflower. Kovbojku jsem přenechala Soni, která se do ní pustila večer. Jak jsem si myslela, zaujalo ji to. Samí koně, pak koně a... možná hezcí kluci.

Z jedné hodně zajímavé části mě vyrušilo zaklepání na dveře. Vyhrabala jsem se z peřin a šla otevřít. Nikde nikdo. „To je hodně blbý vtip," protočila jsem očima a užuž se chystala zalézt zpátky do pokoje. Mou pozornost ale upoutal další balíček. Nebo spíše krabice. Obyčejná. Někdo si ani nedal tu práci dárek zabalit.

Porozhlédla jsem se po okolí a pak své oči věnovala znovu krabici. Byl na ní lísteček s obálkou.

S pokrčením ramen jsem tu záhadnou věc vzala do pokoje a na posteli ji otevřela.