Výměnná studentka

Kapitola 7

,,Radši běž, seřvat mě můžeš jindy." řekl a strkal do mě ,,Ne." odpověděla jsem.

Otočil se na mě ,,Já se tě neptal." a dál do mě strkal. Vzala jsem ho za rukáv a začala utíkat. Kluci začali utíkat za námi. 

Nevěděla jsem kam utíkat, vůbec jsem to tu neznala. Když se Hyung-soo vzpamatoval, chytil mě za ruku a převzal velení on. 

Po pár minutách mě už začaly bolet nohy a ho očividně taky. Když jsme začali kličkovat mezi baráky, tak už jsme je začali ztrácet. 

Po chvíli jsme narazili na velkou dodávku, za kterou jsme se schovali. Kluci kolem nás proběhli a naštěstí si nás nevšimli. Společně jsme si vydechli úlevou. 

,,Asi mi neodpovíš, kdo to byl, že?" zeptala jsem se ,,Máš pravdu." odpověděl a přidal k tomu úsměv. 

Zvedl se a odcházel ,,Kam jdeš?!" 

,,Domů, kam asi." odpověděl a pokračoval dál ,,Počkej, já nevím, kde jsem." otočil se s úsměvem a řekl ,,To není můj problém." zamračila jsem se a doběhla ho ,,Ale je."

Došli jsme k jeho motorce a já se na něj se smutnýma očima podívala ,,Že dámu odvezeš domů?" povzdechl si a řekl ,,Necul se tak a naskoč, dokud si to nerozmyslím."

Když jsme dojeli před mojí ubytovnu, někdo stál před v chodem, když nás uslyšel přijíždět, otočil se ,,Ji-wooku?" podivila jsem se, zmateně se koukal na mě a na Hyung-soa.

,,Přišel jsem ti vrátit mobil, nechala sis ho v kavárně." vysvětlil a já sesedla z motorky ,,Dík, že jsi mě přivezl." jen kývl ještě chvíli se díval na Ji-wooka a pak odjel. 

Koukal na mě zmateně, možná chtěl i vysvětlení, ale nezeptal se na to. Podal mi mobil a chtěl odejít.

,,Počkej, ty už jdeš?" otočil se a řekl ,,Proč? Potřebuješ něco?" podívala jsem se na hodinky, které ukazovali sedm večer.

,,Večeřel jsi už?" on se jen usmál se odpověděl ,,Ne."

♡

,,Hyung-soo," začala jsem a on se odtrhl od jídla ,,znáš ho dobře?" 

,,Byli jsme kámoši." řekl klidně a pokračoval dál v jídle, čekala jsem, jestli bude pokračovat, ale mlčel. 

,,Proč?" zeptal se po chvíli. Sakra, jak mu to mám vysvětlit? Teď to vypadá, jakoby mě zajímal. 

,,Zajímáš se o něj, nebo co?" řekl, jakoby mi četl myšlenky.

,,Ne!" vyhrkla jsem na něho ,,Jenom mě zajímalo, proč se tak chová." 

,,Jak to myslíš?" zeptal se mě se zvědavým, ale přitom nechápajícím výrazem ,,Co se mu asi muselo přihodit, že ho to donutilo být takovým, jakým je teď." řekla jsem a chlapec naproti mě se nad tím zamyslel.

,,Jak si můžeš být jistá, že takový není odjakživa?" zeptal se. 

Nevěděla jsem, jak to vysvětlit, věděla jsem, že takový není, že ve skutečnosti není zas tak špatný, ale jistá jsem si tím taky nebyla. 

,,Ty by ses snad s ním bavil, kdyby byl takový odjakživa?" pousmál se ,,Ne." odpověděl a pokračoval v jídle.

Šli jsme pomalu městem zpátky z restaurace. ,,Odkud jsi vůbec přijela?" zeptal se mě chlapec.

,,Ze země kterou neznáš a jestli jo, tak tě lituju." podíval se na mě se zaraženým výrazem, chtěl se určitě ještě na to zeptat, ale poznal, že o tom nechci mluvit. 

Celou cestu jsme si povídali a smáli se, až jsme došli k mojí ubytovně. 

,,Díky, že jsi mi přišel dát mobil." řekla jsem s úsměvem ,,Díky, že jsi se se mnou najedla." řekl a usmál se taky. 

,,Tak zítra ve škole, ahoj." řekla jsem ,,Čau."

Když jsem zapnula mobil, uviděla jsem zmeškaný hovor od Min-hee, bylo už kolem 11 večer, tak jsem jí už nevolala. 

Večer mě stejně vzbudil mobil... někdo mi volal. ,,Ano?" řekla jsem ospale ,,Myung-sook pomoc!"