Měsíc na táboře

25.kapitola

Ještě jsem se ani nerozkoukala a už mě Lucy málem shodila na zem, poté, co na mě skočila a vykřikla.... " Mio, konečně jsi doma, tak jsem se těšila!" řekne nahlas a pevně mě obejme. " Já na tebe taky, vždyť to víš!" řeknu a stisk jí opětuju.
" No tak Lucy, stačí, taky ji chci přivítat. " řekne Chris. Lucy mě tedy neochotně pustí a mně se naskytne pohled na Chrise, kluka, který pro mě tak moc znamená a já mu provedu tohle. " Princezno, jsi doma. Nemohl jsem se tě dočkat, jsem rád, že jsi zpátky. " řekne a chytne mě za ruce.
" Už tě nikdy nikam nepustím, nikdy!" a políbí mě. Neodstrčím ho ale, naopak, polibek mu opětuju. Jsou to pořád ty krásné rty a ten nádherný pocit, potom se ale vzpamatuju, přestanu a jen ho pevně obejmu. Oddychnu si, když nic neřekne a jen mě stiskne víc. Chci jim to říct, samozřejmě, že ano, ale ne teď a tady.
Po dlouhém obejmutí jsem se ještě přivítala s Mikym a ostatní se pozdravili se Sofi. " Hele, kde je vlastně Tommy?" zeptám se po chvíli.
" Mio, on je totiž.... " řekne Lucy, ale Chris jí skočí do řeči... " Je u Betty, dali se dohromady. " usměje se. Nevěřícně se na ně koukám, ale potom řeknu jen... " Aha, tak ať jim to hlavně dobře dopadne. " a usměju se taky. Oni se falešně usmějí taky, ale nechám to být. 
" Jinak, je jasný, že si chceš chvíli odpočinout a vybalit věci, ale ve 3 tě čekáme u kašny. Tak zatím pa!" řekne Lucy a pobídne kluky k odchodu. " Zatím princezno!" řekne Chris a pošle mi vzdušný polibek. Jen jim zamávám a jdu konečně domů.
Se Sofi vejdeme do předsíně, odložíme kufry a jdeme se podívat po mámě.

Potom, co jsme prohledaly celý dům, včetně zahrady a nenašly ji, usoudily jsme, že je určitě zase někde v hospodě. Taky nevím, co jsem čekala, bylo jasný, že ji nebude zajímat, že už jsme doma. S povzdechem se vrátím pro kufr a jdu do pokoje.
Švihnu sebou rovnou na postel. Je teprve půl dvanácté, takže mám ještě hodně času.

****

Na chvíli jsem musela usnout, protože už jsou najednou dvě hodiny. Mezitím, co čas běží dál, osprchuju se, převléknu, namaluju se a dám si něco menšího k obědu.

Těsně před třetí se zhluboka nadechnu, protože si myslím, že přišel ten moment, abych jim to všechno řekla. Vezmu dárečky, mobil, klíče a jdu směr dohodnuté místo.

****

Po asi deseti minutách, kdy jsem čekala na ostatní, mi někdo zavázal oči a do ucha pošeptal... " Na nic se neptej, jen prostě pojď se mnou!" podle hlasu jsem samozřejmě poznala Chrise. Nic jsem nenamítala a šla s ním.

****

Několikrát jsem málem spadla, jednou narazila do sloupu, ale měla jsem z toho spíše srandu. Konečně jsme zastavili. Objal mě zezadu, trošku jsem se zavrtěla, ale asi si toho ani nevšiml. Pomalu mi sundal šátek, a vtom momentě jsem před sebou měla svoje kamarády, kteří pro mě přichystali taky oslavu. Nemohla jsem ani mluvit, byla jsem dojatá, tekly mi slzy štěstím, hlavně i proto, že jsme na místě, kde jsme se před třinácti lety poznali. Bylo nám tehdy pět a naše mámy měly stejný nápad na procházku. Vždycky za to budu vděčná. Tentokrát tu byl i Tommy. Hrozně moc mě to potěšilo. Mohla jsem se s ním konečně přivítat.

****

Je něco kolem deváté večer. Sedíme okolo ohně, je nám krásně. Jsem najezená snad na týden dopředu.
Oslava byla nádherná. Jsem strašně vděčná za to, jaký mám kamarády.
" Chci vám strašně moc poděkovat. Moc dobře víte, co pro mě všichni znamenáte, ale něco vám musím říct, něco důležitýho, nemůžu to už odkládat. " řeknu smutně.
" Mio, zadrž, mi ti taky něco musíme říct!" řekne Miky a kývne na Tommyho. " Víš Mio, krátce potom, co jsi odjela jsem byl na vyšetření s hlavou, kvůli neustálým bolestem. Když přišly výsledky, řekli mi, že mám v hlavě nádor, zhoubný, neoperovatelný nádor... " dořekne Tommy. " Pro - proč jste mi to nenapsali? " zlomí se mi hlas.
" Chtěli jsme, mockrát, ale nechtěli jsme ti kazit tábor. Promiň, že se to dozvídáš zrovna teď a tady, ale stejně by jsi to zjistila. Mio, moc času už mi nezbývá. Chci ale, aby jste se ke mně chovali normálně, nelitovali mě, potom to bude ještě horší. " řekne už se slzami v očích Tommy. " Co je důležitějšího než kamarád? Okamžitě bych přijela domů. Tommy, já, mám tě moc ráda, pamatuj si to! " na nic jinýho se nezmůžu a jen ho jdu pevně obejmout. Mezitím už se rozbrečí všichni.
" A co jsi nám chtěla říct ty Mio?" řekne přes slzy Lucy. " Vlastně nic důležitého, jen nějaké info ohledně tábora, ale to může počkat. " nemůžu jim to teď říct, prostě nemůžu...

****

Vyčerpáním všichni, až na mě, usnuli. Nemůžu spát, je to strašná rána, nikdy bych nečekala, že to potká zrovna nás. Musím se jít projít. Utřídit si myšlenky, stalo se toho tolik... Měsíc krásně svítí a já přemýšlím a přemýšlím, dokud za sebou neuslyším kroky. " Princezno, copak tady děláš? " ozve se za mnou. Je to Chris. Už nevím, jak se mu vyhýbat, jestli teda vůbec chci, vlastně sama nevím. " Nemohla jsem spát, tak jsem se šla projít. " řeknu a posadím se na kámen, on si sedne vedle mě a chytne mě za ruku. Tentokrát ale ucuknu. " Co se stalo, udělal jsem něco?" chci mu to říct, ale nejde to prostě... " Ne, jen nemám náladu, hrozně mě to sebralo, víš? " řeknu a naznačím úsměv.
" Chápu, když mi to řekl, utekl jsem, jako malá holka. Nezůstal jsem tam s ním, nechal jsem ho tam, musel jsem se jít vybrečet. Je pro mě jako můj brácha. Nechci ho ztratit, nikdy. " a rozbrečí se. Musím ho obejmout. Když ho takhle vidím, trhá mi to srdce, opět se rozpláču i já. Slzy nejdou zastavit. " I pro mě je jako brácha, to mi věř... " řeknu a v objetí i usneme.

****

Chris mě musel přenést, protože se ráno probudím u ostatních. Pomalu všechny vzbudím, dáme si snídani v podobě vajíček, uklidíme to tam a vydáme se zase domů.
Cestou nikdo nepromluví. Až když dojdeme k našemu domu, všichni se se mnou rozloučí. Chris mi dá pusu na tvář a zase odchází.
Otevřu domovní dveře a potkám matku. Vypadá mnohem, mnohem hůř, než  když jsem odjížděla. " Mio, jsi to ty? To už je měsíc? " řekne pěkně opilá. Nemám náladu se s nikým bavit, natož s ní, tak jen řeknu... " Ano, jsem zase BOHUŽEL doma!" a jdu rychle do pokoje. Zavřu dveře, svezu se po nich a opět propuknu v pláč...