Never again [EDITUJE SE]

18. část - When I Look At You

Sometimes you lose a battle. But mischief always wins the war...

- FEY -

Uběhly téměř dva měsíce od doby, kdy mě pustili z nemocnice. Doktoři se bohužel s mým otcem shodli na tom, že by bylo moudré posílat mě denně k psychologovi, abych se rychleji dala do kupy. Postupně se však počty návštěv naštěstí snižovaly, takže jsem sem chodila už jen jednou za týden.

Stála jsem před velkou zrezavělou branou jako už tolikrát. Vzala jsem za kliku a brána zaúpěla. Skoro jsem ji litovala. Bezpečně jsem za sebou zavřela a vydala jsem se po kamenité provizorní cestičce směrem k bíle omítnuté budově. Při pohledu na popraskané zdi a posprejované základy bylo naprosto jasné, že budova už zažila i lepší časy. Bylo to podivné místo. Jak zevnitř, tak zvenku. Celá vstupní hala i další místnosti byly příliš sterilizované. Bílé a zatuchlé. Prostě fuj.

Zaklepala jsem na masivní dřevěné dveře a čekala jsem, až mě pozvou dál. Vešla jsem do bílé místnosti zařízené jako každá ordinace. Dětské obrázky po stěnách, sem tam nějaký nábytek a obrovský dřevěný stůl s počítačem a nepříjemně vyhlížejícím psychologem za ním. Posunul si brýle na nose a pokynul mi, abych si sedla. Tentokrát jsem si nesedla, tato návštěva měla být kratší než ty předešlé.

"Takže, slečno McCartneyová, nějaké noční můry? Nevídáte tvář mrtvé dívky?" hleděl na mě přísně skrz velké obroučky brýlí přes svůj orlí frňák. Ne, zrovna tohohle jsem opravdu neměla ráda.

"Občas se mi zdá nějaký podobný sen, ale už to není tak hrozné. Troufám si říct, že už jsem v pořádku," pronesla jsem jemně a věnovala jsem mu úsměv.

"To posoudím až já. Povězte mi, co vidíte?" Starý pán mi ukázal inkoustovou malbu. Ve skutečnosti to byly inkoustové skvrny v určitém tvaru, museli jste říct, co na nich vidíte.

"Inkoustovou kaňku," zamrmlala jsem v odpověď. Takhle to bylo pokaždé. Minulý týden jsem mu začala odpovídat jen jednoduše, začínalo to zabírat. Nebo jsem si to alespoň myslela.

Starý pán si povzdechl a malbu odložil. Rychle něco naťukal do počítače a vytiskl mi papíry. Orazítkoval je, podepsal a podal mi je.

"Děkuju," kývla jsem a otočila jsem se k odchodu, když mě zastavil v půlce kroku jeho hlas.

"Slečno, možná byste měla navštívit blízkou přítelkyni té mrtvé dívky. Nemusí to být příjemné, ale mohlo by vám to pomoci vypořádat se se spoustou věcí a dozvědět se i odpovědi, na některé vaše otázky. Na shledanou," prohlásil stařík jen tak mimochodem, načež jsem mu pokynula na rozloučenou a zaklapla jsem za sebou dveře. Jeho nabídka mi vrtala hlavou. Opravdu to byl dobrý nápad? Nebo byl stařík jen příliš sentimentální?

Když jsem se ocitla za branou, samotnou mě překvapilo, že nad jeho nabídkou opravdu vážně uvažuju. Zavrtěla jsem hlavou. Tímhle se můžu zabývat jindy, teď musím přijít včas na první hodinu. Nemeškala jsem tedy a rychlým krokem jsem zamířila přes celé naše malebné městečko do školy. Kdo by to byl řekl? Škola v tomhle zapadákově.

***

Když jsem dorazila na první hodinu, moje nejlepší kamarádka nadšeně poplácala místo vedle sebe. Zhroutila jsem se na židli vedle ní a vítězoslavně jsem jí zamávala haldou papírů před očima.

"Ode dneška už jsem oficiálně normální!"

"Jen to moc nerozhlašuj, kočko. John by toho mohl rychle využít," ušklíbla se Tessa a pohodila svou blond hřívou.

Zapátrala jsem pohledem o dvě lavice před sebe a setkala jsem se s sebevědomým pohledem pomněnkově modrých očí. Rychle jsem svůj zrak sklopila na svou lavici, ale neuniklo mi, že se můj sok zářivě usmál. Zbytek hodiny jsem mlčela a přemýšlela jsem, jak se změnil můj názor na něj. Při té události byl tak starostlivý, milý a... vůbec ne nafoukaný. Ale nehodlala jsem s ním mluvit. 

A tohle mi vydrželo až do poslední hodiny, kdy jsem spěchala do tělocvičny. V rychlosti jsem si stáhla vlasy do volného culíku a sehnula jsem se, abych si zavázala botu. To už trenér ostře foukl do píšťalky a všichni jsme se seřadili před něj.

"Dnes nás čekají míčové hry. Uvidíme, jak jste rychlí, jaké máte reflexy a otestujeme si vaše schopnosti při vybíjené. Teď si dejte 5 koleček na rozehřátí, protáhněte se a roztřiďte se do dvou družstev!" zavelel a celý houf studentů se dal do pohybu.

Zjistila jsem, že nejsem tak úplně ve formě. Držela jsem se jako poslední a po 3. kolečku už jsem nemohla. Ty dva měsíce nic nedělání se na mě slušně podepsaly. Když se všichni začali protahovat, na dráze jsem osaměla. Probíhala jsem zrovna kolem skupinky holek, které se chichotaly a dívaly se na mě. V jejich čele stála ta, co do mě na dvoře vrazila. Ukazovala na mě a něco moc vtipného sdělovala svým poskokům. Všechny se naráz rozesmály. Zamračila jsem se, ale nechala jsem je být. Tessa by řekla, že mi za to nestojí. Řídila jsem se tedy její imaginární radou a začala jsem se protahovat.

Vyfasoval mě tým, který vedl Nováček, ale ani jednou se na mě nepodíval. Uvažovala jsem, zda mu nestojím o pozornost nebo si jen nechce kazit pověst a zahazovat se s holkou, co téměř dva měsíce navštěvovala soukromého psychologa.

Z přemýšlení mě vytrhla až tvrdá rána a hlasité plesknutí, když se do mého ramene trefil míč.

"Nestůj tam jak tvrdý Y! Trochu života do toho umírání, McCartneyová, tady nejste na přehlídce!" zahřměl trenér a hlasitým písknutím povolil pokračování hry.

Nenávistným pohledem jsem zabrousila k přepudrované náně, která mě míčem strefila. Naprosto nezaujatě si prohlížela své nehty, ale nenechala si ujít možnost kysele se na mě ušklíbnout. Ukázala jsem jí vztyčený prostředníček a odešla jsem na druhou stranu tělocvičny k těm "vybitým".

***

Hodina utekla poměrně rychle, proto mi připadalo skoro nemožné, když trenér hlasitým písknutím oznámil konec hry i hodiny. Všichni se nahrnuli do šaten, zatímco já jsem zůstala, abych vydýchala hru. A taky se mi nechtělo potkat Nathalii v šatnách.

Potom, co jsem se znovu pečlivě protáhla, jsem s ručníkem za krkem vyrazila do šaten. Trapně jsem si myslela, že tu budu sama. To bych nemohla ve sprchách narazit na Nováčka a Nathalii. On ke mně stál zády, ale ona si mě nevšimla. Oba byli zřejmě příliš zaneprázdnění svým koketováním, než aby si všimli, že kolem nich někdo prošel.

Tiše jsem za sebou zavřela a odložila jsem si věci na skříňku. Přešla jsem za závěs, kde jsem se svlékla a vyhrabala jsem z tašky sprchový gel. Vlezla jsem do sprchy a pustila jsem na sebe vodu. Byla úplně vařící. Vyjekla jsem, když mi horské kapky nečekaně pronikly na kůži a vodu jsem vypnula.

"Sakra!" ulevila jsem si a pustila jsem studenou vodu. To bylo lepší. Spláchla jsem ze sebe pot a v rychlosti jsem se umyla. Ještě jsem se natřela jahodovým tělovým mlékem a opustila jsem sprchový kout. Zabalená v bílých osuškách jsem se přesunula k umyvadlu, kde jsem na sebe mrkla do zrcadla. Vykřikla jsem zděšením, když jsem v odrazu zahlédla muže opírajícího se o hnědá futra. Na tváři měl prohnaný úsměv a ruce založené na prsou. Otočila jsem se k němu a jako by nic jsem kolem něj prošla ke skříňkám. Pohledem mě provázel, dokud jsem nezmizela za rohem. Bůh ví, co se mu v té chvíli honilo hlavou.