Zákony divočiny - Tesák

1. Nebezpečí

Dívám se do dáli a pozoruji divoké husy letící nad rozlehlým lesem. Vítr mi čechrá huňatou srst a prohání listí dole v Údolí. Svou pozornost teď ale věnuji keřům pod skalou, na které stojím. Nastražím uši a nedůvěřivě křoviny nespouštím z očí. V hlavě se mi honí různé myšlenky o tom, co nebo kdo v nich může být. Náhle se ale to stvoření ukáže. Vychází z křoví a za ním další. Srst na zádech mi vstává a já cením bílé tesáky. Stvoření se opatrně rozhlíží a větří. Vítr se obrátí a přinese vetřelcům zprávu o mně. Zpozorní, podívají se mým směrem a rychle zmizí. Také se rychle otočím a rychlým krokem mířím ke své smečce.

Musím co nejdříve podat zprávu o nebezpečí.

...

„Jak se opovažují vkročit na naše území?!" „Hrozí nám nebezpečí!" „Kolik jich je?!" „Co budeme dělat?" „Alfo!" Zoufalé hlasité kňučení a štěkání mé smečky už je k nevydržení! Náhle se celým táborem rozezní dunivý hlas Alfy, který se mnou v patách právě vyšel z doupěte: „Ticho, smečko!" všichni ztichnou a seskupují se kolem Alfy. „Dostal jsem zprávy z dnešní hlídky. Tesák viděl v Údolí pod Velkou Skálou cizí vlky..." přerušilo ho zděšené vytí a poštěkávání. „Ticho!" zaburácel Alfa. „Můžou to být ale vlci samotáři, proto vyberu pár vlků, kteří půjdou zkontrolovat okolí. Skupinu bude řídit Tesák a půjde s ním Vlna, Blesk a Lilie. Běžte!"

Opouštíme tábor a pozorně se rozhlížíme kolem sebe. Opatrně větřím a uši otáčím na všechny světové strany. Překračujeme hranice našeho teritoria a po chvíli se zezadu ozve napjatý Blesk: „Tesáku, cítíš to taky?" „Já už taky něco cítím. Vypadá to na cizího vlka!" zašeptá svým hlubokým hlasem Vlna. Zkontroluji okolní vzduch. Ano, taky už něco cítím. „Máte pravdu. Není to moc daleko, pojďte!" zašeptám na zpět. S nejvyšší opatrností pokračujeme dál tím směrem. Jsem ve střehu a neustále větřím. Dorazíme k menší louce. Stopa vede přes ni. Jdu napřed a opatrně na holou pláň vystrčím hlavu. „Nikde nikdo." zašeptám za sebe na ostatní a všichni se opatrně vyplížíme na zelenou planinu.

Ujdeme sotva pár metrů, když vtom k nám doléhají hlasité výstřely a štěkot psů. Zmateně se otočím a napnu svaly připraven dát se na útěk. Na kraji louky stojí vysoké stvoření na dvou zadních tlapkách. „Člověk..." zavrčí temně a zároveň nenávistně Vlna. Tedy člověk drží v předních tlapkách podivnou hůl, kterou namíří na nás. Náhle se ozve výstřel a Lilie se skácí k zemi. „Utíkejte!" zavyju vyděšeně. Běžíme. Běžíme, jak nejrychleji umíme. Louku jsme už jak dávno nechali za sebou. Bezhlavě se řítíme Bůh ví, kam. Běžíme před smrtí.

Trojce vlků řítí se lesem,
jsou hnáni strachem a děsem.
Strach zatemnil jim mysl,
dává jejich život smysl?

Člověk zahubil jednoho z nich,
už neslyšíme veselý smích.

Po chvíli vytrvalého běhu se zastavím. „Už jsme běželi dost dlouho. Přespíme tu. Hlídku bude mít Blesk." nikdo neměl problém a tak už bylo brzy slyšet klidné oddechování. Ještě otevřu oči a pohled nasměruji na Bleska. Stojí a věrně nás střeží. Hlídá ty, na kterých mu záleží. Usměji se a vzduchu svému příteli poděkuji. Opět zavřu oči a propadnu se do krásného dlouho očekávaného nevědomí. Příjemnou hlídku, Blesku.

Objevím se v doupěti se svými sourozenci. Připadám si malý, tak malý na tak velkém světě! Očima mžourám kolem sebe. Doupě je obrovské! Když si mé oči přivyknou tmě, zpozoruji své sourozence. Překvapením mi spadne brada. Naposledy jsem je viděl jako neohrožené bojovníky, teď by neublížili ani mouše! Nemotorně se batolí po doupěti. Jen já sedím v rohu. Podívám se na sebe. Oči se mi rozšíří hrůzou. Jedna tlapka doleva, druhá dopředu, zadní od sebe! Podívám se dozadu a málem omdlím - sedím si na ocase! No to je pohroma! Do doupěte vejde matka. Zvednu se a chci jít k ní, ale zakopnu o vlastní tlapku a už se kutálím. Doslova do ní vrazím. Otočí se na mne a začne mě masírovat jazykem. Blaženě se usměji. Náhle ke mně jemně promluví: „Tesáku, prober se..." zašeptá svým sametovým hlasem. Cože? Ale vždyť já jsem vzhůru. Matka si ale nedá pokoj: „Prober se, Tesáku!" Mí sourozenci se kolem mě seskupí. „Tesáku, notak, vzbuď se!" ňafají jeden přes druhého. Pak ke mě přijdou blíž a začnou do mě šťouchat čumáčky. Překvapením se nemůžu hnout. Všechno v přelomu vteřiny najednou utichne a začíná se rozplývat.