Prokletí v požehnání

1

Ze začátku to bylo jako splněný sen. Mohli jste si dělat co jste chtěli. Skočit z vysoké budovy a užívat si vítr, který vám cuchá vlasy. Mohli jste šplhat po skalách a když už vaše prsty neměly žádnou sílu a byly sedřené až do krve, jednoduše jste se pustili, zřítili se do horského sněhu a užívali jste si blažený odpočinek. Navštívila jsem tolik míst, o kterých by se mi nikdy ani nesnilo. Viděla jsem vznikat říše, které byly později sraženy na kolena. Sledovala jsem životy obyčejných lidí a stala jsem se jejich múzou. Ale nikdy by mě nenapadlo, že svého rozhodnutí budu litovat. Že si budu přát, abych ten den mohla zemřít s tebou. Abych teď mohla znova ležet po tvém boku.
„Tak moc mi chybíš," řeknu a položím květinu na náhrobek z žulového kamene, „ani netušíš jak moc."

‡‡‡‡

Dnešek začal jako každý jiný. Nudné vstávání, nudná sprcha, a ještě nudnější snídaně. Nejspíš to bude jeden z těch dní, kdy si párkrát skočím z budovy a potom budu jenom nepřítomně zírat do stropu a přemýšlet nad další lokací, kterou poctím svou návštenou. Pohlédnu z okna a vidím to stejné město, to stejné nudné panelové bludiště jako vždy. Žádná změna, žádné převraty. Co lidi dělají poslední dobu? Člověk aby se co chvíli stěhoval jenom pro trochu zábavy.

Vyjdu ze svého bytu do zaprášené chodby mého podlaží. Zase někdo odfláknul úklid. Zvednu oči od šachovnicové dlažby, abych zkontrolovala, čí zodpovědnost to byla tento týden. Na cedulce stálo moje jméno. Fuck! Samozřejmě, že to byla moje starost. Jednou si chce člověk postěžovat a zrovna může pokárat akorát tak sebe. Radši odtud rychle vypadnu, než bude mít někdo stejný nápad jako já před chvíli. Rychle seběhnu popraskané schody a vyjdu na rušnou ulici. Jeden by si myslel, že v úterý ráno bude větší klid. Začnu se proplétat mezi lidmi na ulici. Za ta léta už jsem se naučila, jak uskakovat, abych se nikomu nepletla do cesty a byla ve svém cíli co nejrychleji. Všichni jenom spěchají a nevnímají svět kolem sebe. Neříkám, že já nespěchám, ale nějakou tu pozornost věnuji i okolí. Jinak by i můj nesmrtelný zadek byl schopný umřít.

Nikdy nepochopím styl oblíkání lidí v Poemu. Je léto, je tu pařák, že se mi potí i koule které nemám a někteří jsou schopni chodit v kožených úborech. Pro krásu cokoliv, že dámy? Podívám se na jednu vysokou cizinku a věnuji ji dlouhý pohled. Co od tohohle místa čeká?
„Na co čumíš?" vyjede po mě jen co si všimne mých očí na jejím těle.
Zase jedna z těhle. Obrátím oči v sloup a radši odejdu. Nemá cenu se s nimi hádat. Blbí nikdy nepochopí, že mají v hlavě nasráno. Věnuje mi ještě pár nadávek, ale to už mizím v postranní uličce za obchodem s botami.
„Větší smrad než u mě v obýváku," zamumlám si sama pro sebe a proderu se horou odpadků. Každý den tady lidé nanosí pytle z okolí, které potom odváží popelářské vozy. Je to nechutný, ale pro mé účely ideální.

Dojdu na konec uličky a pomalu odsunu kus plechu, který se nikdo nikdy neobtěžuje uklidit a objevím tam moji hledanou truhličku. Nic přepychového, jenom obyčejná kovová kostka. Otevřu ji a strčím si její obsah do kapsy u košile. Klíč mě i přes látku zastudí na kůži a tím mi dopřeje minimální, ale aspoň nějaké, ochlazení v tomhle pařáku. Proč si schovávám klíč na skládce, a ne u sebe doma? Důvod je prostý. Proč prostě ne? Pokud se někdo chce přidat na moje výlety na nejvyšší budovu Poemu, je vřele vítaný! Ale zase to nemůže dostat zadarmo.

Vyhrabu se z té hory odpadků a snažím se ignorovat zvuky, které vydává každý můj krok. Je to nechutné, ale stojí to za to. Vyběhnu z uličky a nadechnu se čerstvého vzduchu. Teda pokud se tomu, co dýchám, dá říkat čerstvý vzduch. Vydám se svou zažitou cestou k okraji města, kde se tyčí Olymp. Ano, opravdu zakladatelé tohoto města pojmenovali nejvyšší budovu po hoře z bájí. Neptejte se mě proč, sama to nechápu, a to jsem zažila už dost šíleností. Minu výlohu jedné z místních pekáren a na chvíli se nechám omámit lahodnou vůní čerstvě napečeného pečiva a různých cukrovinek. Ráno tu mívají ty nejlepší pochoutky. Když konečně odpoutám své nenasytné oči od té hordy jídla, dostanu se do jedné z méně rušných ulic a rozběhnu se přímo k Olympu.