Kapky rosy

Devátý život

povídka psána na jedno z témat v knize Volání Múz (rok 2019 asi)

Věděla, že tomu nemůže zabránit. Věděla, že své dítě musí přivést na svět. Věděla, že to bude její poslední dítě. Také věděla, že bude mít ještě trochu času se rozloučit.

Ten den se dítě narodilo. Byla to holčička. Malá, roztomilá holčička se světlými vlásky. Matka si jí prohlížela a rozplakala se. Věděla, že tu už nebude dlouho. Políbila svou dceru na čelíčko a pošeptala jí do ouška.

„Buď vždy sama sebou Kairo."

Do místnosti vešlo osm chlapců. Nejstaršímu bylo osmnáct let. Ten přistoupil k posteli.

„Umírám, Anire," šeptala matka.

„Jak to? Nemůžeš nás opustit. Nemůžeš...,"vyhrkl mladší chlapec stojící vedle Anira. Matka se obrátila zpět k nejstaršímu.

„Opatruj je všechny. Buď svým bratrům a své sestře příkladem. Umírám, protože tu pro mě nezbyl žádný život. Povím vám teď příběh," otočila se na všechny a začala vyprávět.

„Když jsem se narodila, jedna víla mi dala dar. Devět životů. Životů, které osud spojil s důležitým posláním. Mohla jsem darovat životy vám všem. V té době se nerodilo moc dětí a tak jsem za to byla šťastná. Narodilo se mi postupně osm synů. Devátý život měl být pro mě, ale pak jsem znovu otěhotněla a narodila se Kaira. Proto teď umírám. Vy jste mé životy, které jsem vám dala, abyste mohli žít a naplnit svůj osud. Proto jděte a poznejte, co po vás osud chce. Těžko se mi s vámi loučí, ale už nemám moc času. Nevyčítejte si to, že jsem umřela kvůli vám. Bylo to z lásky. Sbohem."

„ Ne, matko! Musí být nějaké řešení. Musíš tu s námi zůstat. Řekni, je nějaké řešení?"

Žena jen zavrtěla hlavou. Chlapci postupně odcházeli, až zbyl jen nejstarší syn, otec a novorozená dcera.

„Anire, při západu slunce už tu nebudu. Máš ještě čas se se mnou rozloučit."

Anir jen kývl a odešel s otcem na chodbu. Postavil se naproti zdi a zíral do prázdna. Jeho otec ho uchopil kolem ramen. Slyšel, jak potichu vzlyká. Bylo to tak nespravedlivé. Kdo se teď bude starat o ně všechny. Kaira byla novorozenec a pěti jeho bratrům bylo méně jak deset let. Nemohla je teď opustit.

„Otče, ona nás opravdu tak hluboce miluje, že nám daruje i svůj poslední život v podobě naší sestry?"

Slyšel, jak se otec snaží neplakat.

„Anire, ona vás miluje ještě víc, obětovala by pro vás všechno. A já také. Kéž bych si to mohl s ní vyměnit."

Anir pokýval hlavou. Přesně věděl, jak se jeho otec cítí. Musel na vzduch. Muselo existovat nějaké řešení. Mnul si hlavu a usilovně přemýšlel. Měl čas do večera a ten se rychle blížil. Darovala jim své životy. Měla jich devět a devět jich dala, až jí nezůstal žádný. Oni byli její životy.

Anir se zarazil.

„Oni byli její životy," řekl nahlas. „My jsme její životy. Ano! Já jsem jeden z těch životů."

V hlavě se mu rodil plán. Svou matku zachrání. Neopustí je. Vyšel na kopec. Rozhlédl se po nádherné krajině. Všechno si chtěl vrýt do paměti.

Vytáhl nůž. Udělá to. Ostří se lesklo na slunci. Vzal zdobenou rukojeť do pravé ruky a vrazil si nůž do srdce. Miloval svou rodinu a byl ochotný za ni zemřít. Za svou matku. Za svého otce. Za své bratry a teď i za svou sestru. Obětoval svůj život, aby jeho matka mohla žít. Ten devátý život ji vrátil.

Anir padl k zemi mrtev.

...

Matka se trhaně nadechla. Cítila, co se stalo. Chtěla se rozbrečet, ale věděla, že by to nemělo smysl. Její syn se pro ni obětoval. Vrátil jí zpátky jeden život. Vstala a šla ke kolébce. Vzala svou dcerku do náručí a slza, kterou upustila, dopadla na jemnou tvářičku. Pak to nebyla jen jedna ale tisíce slz. Věděla, že to ostatním nejspíš urve kus srdce, protože ke svému nejstaršímu bratru vzhlíželi. Ale pak za nějaký čas budou šťastní, protože ona bude pořád žít. A na svého bratra jistě nikdy nezapomenou.