Kapky rosy

Vesmír mi dal druhou šanci

povídka inspirovaná touto větou: Vesmír mi dal druhou šanci a písní (viz média) (2020)

„Vesmír mi dal druhou šanci."

Černovlasá dívka si rozpletla cop a kudrny jí splývaly na záda. Oblečení měla potrhané. Hnědé oči se jí leskly od slz, ale ve tváři se zračila odhodlanost.

„Proto ho nesmím zklamat." Otočila na chlapce stojícího za ní.

„Andromedo," zašeptal chlapec. Dívka k němu popošla a položila svou ruku na jeho rameno.

„Ty to nechápeš, Orione?" v jejích očích se odrážela bolest, kterou zažila za poslední měsíce. „Nemůžu si dovolit udělat jedinou chybu. Nesmí to dopadnout jako posledně. Mohla jsem být mrtvá, ale nejsem. Alespoň toho by sis měl vážit."

Orion se na ni díval s výrazem největšího utrpení. Nechápal, proč se toto děje. Co komu udělal, že k němu byl vesmír tak nemilosrdný? Takto to nemělo skončit!

Naštvaně shodil dívčinu ruku ze svého ramene. „Vesmír dal druhou šanci tobě. Proč ji nedá i mně? Proč jí nedá nám oběma?"

Andromeda neměla slov. Proč ji ještě teď musel trápit? To, čím si prošli, je oba poznamenalo na celý život a on si stejně nedal pokoj.

„Mohli jsme mít klidný život, Andromedo. Našli bychom si svoji planetu, zplodili bychom děti a nic by nás neohrožovalo. Ale ty ses rozhodla jinak. Dobře. Myslel jsem, že jsi se mnou šťastná, ale jak vidím, tak ti jenom překážím." Orion v sobě dusil vztek tak dlouho, až nakonec musel vyplout na povrch. To prostě nebylo fér.

„Ty nic nechápeš," vytkla mu dívka. Ukázala kolem sebe na zničenou krajinu. Vše bylo spálené na uhel. Nikde nic a nikdo. „Vidíš to? Všechno, co tu bylo, tu není. A je to jenmoje vina. Kdybych tu byla včas, mohla jsem všechno zachránit. Mohla jsem zachránit život. Ale byla jsem s tebou na pitomým rande. Teď, když je válka! A já byla tak hloupá, že jsem šla! Nikdo nemusel zemřít. Měla jsem zemřít i já, ale díky Vesmíru žiju. To on mi dal šanci to napravit. Nesmí mě už nic rozptylovat."

„Prosím, Andromedo," tentokrát si klekl a začal ji prosit. „Copak je důležitější nějaký Vesmír? Ať si vládne, kdo chce. Utečeme spolu."

„A ty si myslíš, že by tě Vesmír nenašel? Má své špehy všude."

„Kdybys svůj život nezasvětila Oddílu, tak by bylo vše mnohem jednoduší. Nevázaly by tě žádné povinnosti."

Andromeda si odfrkla. Jak naivní byl. „Ty hlupáčku. Proč si asi myslíš, že jsem do Oddílu byla vybrána? Proč si myslíš, že mi Vesmír dal po tom všem druhou šanci? Myslíš, že mám kouzelnou sílu jen tak? To asi těžko. Přemýšlel jsi nad tím někdy? My dva prostě nemůžeme být spolu. Prostě to nejde. A víš proč? Proč se toto všechno děje? Nevíš, co?"

Orion byl zcela zmatený. Nechápal, proč se ho na toto všechno ptá.

„Orione, já nejsem jen Andromeda," černovláska se odmlčela. „Jsem Andromeda Sylvia Vesna Sagittarius, dědička souhvězdí Andromeda a souhvězdí Střelce, Měsíční princezna, ochránkyně Vesmíru a Elonela, nositelka moci Slunečního prachu. Na můj příchod čekali lidé celou věčnost a já je zklamala. Teď je ale zklamat nesmím."

Orion udiveně otevřel pusu a díval se za odcházející dívkou.