Lonely

14. Část

Tate

Našel jsem její dům, protože jsem jí nutně potřeboval vidět. Jak mi napsala, že jí je dobře, věděl jsem moc dobře, že lže.

Její máma mě pustila do vnitř a její dech byl cítit po alkoholu. Jen ukázala nahoru, protože opilostí už nebyla schopná ani pořádně mluvit a odebrala se na gauč. Vyběhl jsem schody a zaťukal na dveře. Nikdo se neozval a tak jsem šel dál v domění, že zrovna spí.

Měla pěkný pokoj. Stěny měla vymalované tmavě zelenou barvou a bílý nábytek. Neměla nikde nalepené plakáty, jako všichni ostatní, ale místo nich měla na zdech opravdové obrazy. Což se mi hrozně líbilo. Nikde v pokoji nebyla a tak jsem se chtěl vrátit dolů, ale potom jsem uslyšel ránu z koupelny.

Zaťukal jsem na dveře a když se neozvala, pomalu jsem je otevřel. Ten pohled mě šokoval. Ležela ve vaně, plné vody zbarvené od krve.. Krev nebyla jen ve vaně, byla i na umyvadle, na zdi.. Měl pořezané tělo a z levého zápěstí, jí v tepu jejího srdce, vystřikovala krev. Chtěl jsem k ní běžet, abych zaškrtil ránu. Chtěl jsem zavolat pomoc.. Ale tělo mi vypovědělo službu. Nemohl jsem se ani hnout, jak jsem byl vyděšený.

Za pár sekund jsem se konečně pohl. Ránu jsem jí zaškrtil a zavolal sanitku. Jak tam ležela, byla hrozně bledá. Celý jsem se třásl a bál se, že přijedou pozdě. Zhluboka jsem se nadechl a ponořil ruce do vany, abych jí vytáhl. Vzal jsem jí do náručí a co nejrychleji přinesl před dům. Sanitka naštěstí přijela do pěti minut, ale bohužel mi nedovolili jet s ní.

Odjeli a já byl úplně zničený. Možná jsem přišel pozdě.. Byla to moje chyba, vůbec jsem jí neměl nechat odejít, když byla v takovém stavu. Nesmí odejít. Nesmí zemřít. Znal jsem jí teprve dva dny, ale záleželo mi na ní.

Šel jsem do květinářství a koupil nějaký svazek květin. Potom jsem rychle pospíchal do nemocnice. Když jsem k ní došel, před vchodem jsem se zastavil a bál se vkročit dovnitř. Bál jsem se čelit pravdě. Co když je pravda, že je mrtvá? Co když už ji opravdu nestihli zachránit? A je to moje vina? Budu muset čelit tomu, že jsem jí nechal zemřít? Kdybych ji nenechal odejít.. Nic z toho by se nestalo.

Přemýšlel jsem, proč to udělala. Ano.. Byla šikanovaná, adoptovaná a hlavně tak sama.. Vždycky byla sama. Ale teď jsem s ní byl já. A chtěl jsem s ní být i nadále.

Možná to byla blbost. Zřejmě se mnou vůbec být nechtěla. Zasáhl jsem jí do života a.. Ukončil ho. Bylo mi to jasné. Sakra, byl jsem tak naivní? Sakra! Vždyť já jsem jí fakt zabil! Věřil jsem, že přežila. Ale to nebylo možné. Byla tak bledá a studená, když jsem jí vytáhl. Pořád jsem měl před očima její bezvládné tělo. Krve bylo všude tolik, že už jí nemohl nikdo pomoct. Rozzuřeně jsem zahodil květiny, otočil se a vydal se domů.

Nechtěl jsem ty slova slyšet. Nechtěl jsem slyšet to jejich: ,,Je mi líto.."  Byl jsem tak smutný a zároveň naštvaný sám na sebe. A naštvaný i na ní. Byla pryč. Navždy. Dovolil jsem jí odejít. Dovolil jsem jí zemřít.

Nedokážu s tím žít. S tím, že jsem ji zabil. Nedokážu s tím žít tady. Ve městě, kde žila. Nedokážu chodit do školy, kam chodila ona. Proto jsem udělal to, co mi přišlo nejlepší.

Došel jsem domů a podíval se na postel, kde ještě včera spala. Sevřelo se mi srdce a slzy se mi nahrnuly do očí. Stékaly mi po tvářích a já je nechal. Nebrečel jsem od doby, co mi zemřela máma. Nebrečel jsem ani tolik nad ztrátou, jako nad tím, jak moc jsem se nenáviděl. Kvůli mě zemřela ta úžasná dívka.. Musel jsem si to opakovat pořád dokola. Měl jsem jí rád a teď je pryč. ,,Amando, mrzí mě to," Zašeptal jsem a vzlykal.

Naházel jsem věci do kufrů a sedl na autobus. Jel jsem za tátou. Byl daleko, ale už jsem tu nemohl zůstat. Musel jsem zmizet. A to hned.

Sedl jsem si úplně dozadu, dal si do uší sluchátka, nasadil si kapuci a opřel si hlavu o okénko. Zavřel jsem oči a dal si jeden slib.

,,Už nikdy se sem nevrátím."

Tak je tu 14. Část. Všem vám moc děkuji za Votes a hlavně za komentáře u 13!!♥ Hodně mi to pomohlo:) Doufám, že vás tahle část nezklamala. Kdyžtak dejte Vote, nebo napište komentář, abych si byla jistá, že mám psát dál:) Děkuju♥