Moje cesta v Jorviku ~ aneb Backstory Ellie Steeltower (SSO příběh)

Důležité okamžiky mého života

duben, 2006. Firgrove Village, Jorvik 

Můj první den. Den, kdy jsem se poprvé podívala na svět. Moje maminka Merla ze mě měla velkou radost. Tatínek Hugh také. Oba rodiče byli šťastní. Alespoň tak, jak mi to vyprávěla moje starší sestra Stacy. Ta prý byla strašně uražená, že se věnovali jen mně, a jí si nevšímali. No jo, starší ségry... Jediné na co si vzpomínám bylo to, že Firgrove jsem brala jako svůj celoživotní domov, milovala jsem to tam a nikdy jsem to nechtěla opustit. Bylo to dokonalé místo přímo u lesa. Pro mě jako stvořené... a takhle začal můj život. 

červen, 2008. Firgrove Village, - South Hoof, Jorvik

Bylo to naposledy, co jsem se viděla se svým otcem. Stejně jsem si to nepamatovala. Měla jsem totiž teprve dva roky. Jak jsem se až později dozvěděla, Hugh odjížděl na daleký ostrov South Hoof, kde prý časem založil záchranou chovnou farmu pro nemocná nebo zraněná zvířata v nesnázích. Rodině bylo jasné, že se na delší dobu pravděpodobně neuvidíme. Ostrov byl strašně daleko od Firgrove a cesta lodí byla náročná a dlouhá. Merla by neměla čas ani možnost tam normálně zajet, ale doufala, že ho budeme moct navštívit alespoň o letních prázdninách, pokud si Hugh najde alespoň ždibec času. Jenže jsme ani neměli ponětí, že to nepůjde po dobu několik let. Slíbil nám, že se s námi pokusí udržet v kontaktu přes internet, že nám prý někdy napíše nebo zavolá. Jenže to se stávalo bohužel jen tak přibližně třikrát do roka a když se mu Merla pokoušela dovolat, tak to většinou nezvedal. Mobil skoro vůbec nepoužíval, považoval ho za nepotřebný a měl ho většinou pohozený někde v šuplíku v jeho bytu, kde stejně ani moc často nepobýval, neměl na to čas. Když odjížděl, všichni jsme byli smutní. Já ale samozdřejmě nevěděla co se děje. V dobu jsem si vůbec neuvědomovala, jak moc mi bude můj drahý otec chybět..

srpen, 2010. Firgrove Village, Jorvik

Pro někoho nezajímavá událost. Ale pro mě? Nejdůležitější a nejkrásnější okamžik života, který jsem kdy zažila. Pamatuju si to do dnes. Opravdu! Ano. Poprvé jsem uviděla koně. Živého koně. Poprvé jsem si na něj šáhla, hladila ho po srsti a cítila jeho koňskou vůni. Ale jestli si to dovedete představit, může prcek, kterému jsou teprve čtyři roky a koně vidělo jen v dětských knížkách, mít nějaký ohleduplný vztah k opravdovému, dýchajícímu zvířeti? Možná. Jako.. je pravda, že jsem už skoro uměla mluvit. Ale nějak chytrá jsem v tu dobu ještě rozhodně nebyla. 

květen, 2011. Firgrove Village - Moorland, Jorvik

Asi nic tak moc důležitého. Možná jen to, že moje 10ti letá sestra odjíždí do Moorlandu, aby se tam přes celé letní prázdniny učila jezdit na koni v Jorvické jezdecké škole pro začátečníky. Upřímně řečeno, dost jsem jí záviděla. Maminka tvrdila, že jednou, až budu stará jako Stacy, tam budu moct taky jet. Nemohla jsem se dočkat. 

prosinec, 2011. Firgrove Village, Jorvik

Teď si asi budete myslet, že si dělám srandu. Ne, fakt ne! Ale právě tento den, jsem k Vánocům dostala svého prvního plyšového poníka! Já vím, já vím... fakt to není něco zajímavého. Ale nedovete si představit, jak moc jsem si ho zamilovala! Měla jsem z něho fakt velkou radost. Zajímavost je, že ho mám do teď. Od této doby jsem se o koně začala zajímat mnohem více než dříve, proto jsem časem nasbírala i koňské knížky, plastové modely, časopisy o jezdecví, sběratelské karty, samolepky a mnoho dalšího. Takhle se začala vyvíjet moje láska ke koním. 

březen, 2013. Firgrove Village, Jorvik

Někdy přibližně v tuhle dobu jsem si začala uvědomovat, jak moc miluju zvířátka a přírodu. Z květin jsem si pořád vytvářela všelijaké dekorace a pletla věnečky, věřila v lesní víly, objímala stromy v lese, stavěla budky pro ptáčky, nosila zvířátkům v lese jejich oblíbené dobrůtky do krmelce a také sázela zeleninu na maminčine malinké zahrádce. Ta mi pak ukázala její vlastní domácí herbář, do kterého si zakládala sušené bylinky, které nasbírala. Pamatuju si, že mě to strašně zaujalo a hrozně jsem chtěla taky něco takového mít. Celkově jsem nedokázala strávit ani jediný den bez procházky lesem. Příroda a její volnost se svobodně pobíhajícími zvířaty mě přitahovala jako nikoho jiného. Netušila jsem, že se ze mě jednou stane oficiální člen klubu pro ochránce přírody, ale byla jsem si jistá, že se tohoto zájmu o bezpečí naší planety jen tak nezbavím.